Brigitte Aubertová

Brigitte Aubertová

Čtyři synové doktora Marche

1.

Předehra

Deník vraha

Poprvé… Ne, nejdřív bych vás chtěl pozdravit. Dobrý den, drazí přátelé. Drazí noví přátelé. Dobrý den, můj tajný deníku. Dobrý den, mé tajné já, které se dnes chystá vyprávět můj život a život naší rodiny.

Ale já chci především mluvit o „tom“.

Poprvé, bylo mi… je zbytečné uvádět přesný věk, řekněme, že jsem byl dítě. Roztomilé malé dítě. Ona byla také dítě. Měla na sobě šaty, červené akrylové šaty, jasně červené. Věděl jsem, že akryl dobře hoří, jako pochodeň.

Když jsem zapálil její šaty, křičela, pak shořela. Díval jsem se, jak hoří, až do konce. Celá se nafoukla a oči jí vylezly z důlků. Vzpomínám si na to moc dobře, i když jsem byl dítě. Ale já jsem měl vždycky vynikající paměť.

Měl jsem radost, když jsem ji viděl hořet. Věděl jsem, že umře. Měl jsem to rád. Mám to rád. Přinášet smrt. Smrt.

To bylo poprvé. Potom přišla maminka a vzala mě do náručí. Maminka nás měla všechny moc ráda. Je velmi hodná, moc milá. Plakala. Říkal jsem si, jestli pláče proto, že ví.

Nechtěl jsem ublížit mamince.

Vyprostil jsem se z maminčina náručí, měla ruce lepkavé od potu. Šel jsem pryč, zatímco ona tam zůstala a plakala. Pak jsem se vrátil s ostatními. Maminka seděla na zemi a pořád plakala. Neřekla nic. Neřekla nic, ani když jsem to udělal znovu.

Chci to říct. Celou tu dobu jsem toužil to říct. Udělal jsem to ještě několikrát. Působilo mi to vždycky takovou radost, víš, můj tajný deníčku, zabíjet mi působilo takovou radost. Říkají, že to bolí. Že je špatné působit bolest. Co o tom vědí? Je dobré působit bolest. Je to velmi dobré, já to mám rád.

Já se prostě nemůžu ubránit tomu, abych to dělal. Ne proto, že jsem blázen. Ale protože mě to těší; jsem příliš nešťastný, když se musím ovládat. Musím to udělat.

Ale musím si také dávat pozor. Protože teď už jsem velký. Odvedli by mě. Maminka by tomu nemohla zabránit. Zvlášť když je teď stará a hloupá.

Musím se smát, když si představím, že by někdo mohl číst mé zápisky. Mám je dobře schované. Ale lidi pořád čenichají. Ti se budou divit. Dejte si pozor, vy slídiči, nepřítel na vás číhá.

Nejsem tak hloupý, píšu, jen když jsem úplně sám. A nebudu se popisovat. Neřeknu své jméno a podobně. Ne, nic, co by mě mohlo identifikovat. Jsem jako mrtvola, kterou je nutné schovat do skříně.

Vím, že je nebezpečné o tom všem psát. Ale já to chci. Nedokážu si to všechno už nechávat jen pro sebe, a pak… chci také mluvit o nás, o naší rodině.

Identifikovat mě… to by nemohli.

Nemohu mluvit s nikým. To je normální, protože nejsem nikdo. Paměti Nikoho, to by byl legrační název.

Jsme čtyři. Čtyři chlapci. Tatínek je lékař. Jmenujeme se Clark, Jack, Mark a Stark. To maminka nám dala taková jména. Jsme si velmi podobní. Je to pochopitelné, protože jsme čtyřčata. Ano, narodili jsme se ve stejný den. Tehdy jsme se ocitli na titulních stránkách všech novin. Čtyři krásní chlapci. Jsme urostlí, snědí, kudrnatí, s velkýma rukama. Podobáme se tatínkovi. Maminka je malá; má růžovou pleť, ošklivé kaštanové vlasy, nahoře uměle zesvětlené, a modré oči. Jako tatínek. Všichni máme modré oči. Jsme jednotná rodina.

Vím, že když se člověk na něco specializuje, nakonec v tom dosáhne dokonalosti. Já zabíjím kohokoli a čímkoli. Nejsem maniak. Mně jde jen o to, že umřou. Když umírají, musím se držet, abych nevýskal radostí, abych nejásal. Třesu se. Jen na to pomyslím, a už se mi třesou ruce.

Clark chce být doktorem. Jack studuje konzervatoř. Mark je advokátním koncipientem. Stark se věnuje elektronice.

A já, já jsem jedním z nich.

A mám ruce celé od krve.

To mě baví. Tohle mě baví. Je to jako hra. Hledejte chybu. Jsem velmi, velmi opatrný.

Clark hraje fotbal za lékařskou fakultu. Je velký, silný, vazba, skutečný býk. Jack miluje jen svůj klavír, je nesmělý, snílek. Mark je zase klidný a vážný. Korektní. Chce být právníkem, nemá rád žertování. A Stark, ten je praštěný. Prchlivý, ztřeštěný, roztržitý. Podivín. Pracuje s integrovanými obvody, to je něco do počítačů.

Každý máme svůj pokoj. Každý máme své zvyky. Své mánie. A když se na nás dívá maminka, zdá se, že nás miluje všechny stejně. Já mám maminku rád. Tedy aspoň myslím. Mít rád nemá žádný velký význam.

Čas rychle utíká. Musím to uklidit, schovat. Co se děje… Ach ovšem! Tatínek se vrací: je 19 hodin 42 minut. Myslím, že mi prospívá mluvit s tebou, deníčku. Cítím se klidnější.

Deník Jeanie

To není možné, nemohu tomu uvěřit. Stále se vracím k těm zápiskům, jsem naprosto otřesená.

Jsem úplně sama ve svém pokoji, všichni si šli lehnout. A to všechno proto, že jsem uklízela její pokoj. Byla dole. Dívala se na televizi. Chtěla jsem si zkusit kožich. Je to hloupé, já vím, ale mít kožich, když vůbec nechodíte ven, je pitomost, ne? A ona od toho záchvatu nikam nechodí. Právě proto potřebovali služku, protože se nesmí namáhat. Kožich mi slušel, ale byl mi trochu malý. Trochu krátký. Svlékla jsem ho, abych se podívala, jestli by šel prodloužit. Vím, že je to blbost, protože není můj. Nevím, udělala jsem to mechanicky. V záložce něco bylo. Podívala jsem se tam. Bylo to tohle. Ta hrůza. Dala jsem všechno přesně tam, kde jsem to našla. Jestli si všimne, že se toho někdo dotkl…

Sešla jsem dolů. Byli tam všichni. Pan Samuel mi řekl, abych přinesla brandy. Že to může pít! Ona, ona se sama pro sebe smála a pletla. Myslím, že je tak trochu praštěná. A ti čtyři se dívali na televizi. Je to strašné, vědět to a vidět je, jak tak klidně sedí před televizí. Co budu dělat?

Vypadnu odtud, to udělám. Jestli se zamíchám do toho, do čeho mi nic není… I když, něco by se mělo podniknout. Ale udat někoho policajtům… To nemůžu. Nemůžete udělat něco takového, když jste strávili dva roky v base.

Mizera, hajzl, svině! Jsem podělaná strachy. Dozví se, že jsem objevila jeho tajemství, a zabije mě. Upálí mě zaživa, strčí mě do centrifugy, zamkla jsem dveře. Naštěstí si mě moc nevšímají. Slyším kroky. Planý poplach. Musím přemýšlet. Nejdřív musím zjistit, který to je. Ne. Ne. Musím zavřít oči. Ničeho si nevšímat. Nechat to na pokoji. Co oči nevidí, srdce nebolí.

Ale já nemůžu dělat, že nic nevím. Proč jsem jenom lezla do tohohle hnízda šílenců? Samozřejmě, tam jsem nemohla zůstat, vzhledem k tomu, co se stalo. Já fakt nemám štěstí. Ledaže bych ukázala „deník“ doktorovi. On rozhodne…. vyhodit mě z domu, aby mě naučil nestrkat nos do cizích věcí. Jdu spát.

Deník vraha

Dneska budu mluvit o Jackovi. Jack je hodný, trochu málomluvný a pořád kouká do prázdna. Neustále se červená. Hodně myslí na děvčata, ale neodváží se s nimi promluvit. Nemá přátele. Tajemný, uzavřený, zakomplexovaný. Skvělý profil pro vraha. To posuďte sami. Skládá hudbu. Smutnou. Je hodný na maminku. A na Jeanie (to je služka). Myslím, že je to hodná holka. Trochu moc pije. Ale je úslužná.

Už hezkou chvíli se musím nutit do klidu. Myslím, že mám chuť. Cítím, že se to blíží. Musím někoho najít. Myslel jsem přirozeně na Jeanie. Ale to je příliš blízko. Nechci vzbudit podezření. Nejsem tak hloupý. Musím někoho najít. A rychle. Ale koho?

Jack měří 195 centimetrů. Je štíhlý a má poměrně dlouhé vlasy. Nosí barevné šály a pod paží má stále knihu. Když byl malý, říkali mu „holčička“, ale přesto je vazba. Všichni jsme vazby. Takže to pokud jde o Jacka.

(Mám moc práce.) Clark je velký a silný. Protože má hodně vyvinuté svaly, vypadá jako obr. Mluví hlasitě, dělá prudké pohyby, snadno uhodí. Není to zuřivec, to ne! Ale člověk nikdy neví, co ho může rozčilit. Představuji si, co by se stalo, kdyby si nějaký zvědavec jednoho dne přečetl můj deník, usilovně by přemýšlel, ale nic by z něj nezjistil.

„Jsem vrah, nikoli pitomec.“ Mám rád tuhle větu.

Maminka čím dál víc žvaní. Ty její prášky ji úplně zničí. Tatínek je stále roztržitý. Stejně jako Stark. Stark je vědec. Rád o nás mluvím. Rád na nás myslím. Rád myslím na jednoho z nás. Dobře skrytý, usměvavý. Zdvořilý. Vrah. Rád to říkám: vrah.

Maminka chce, abychom jeli navštívit tetu Ruth. Je to dost daleko odsud. Snad cestou najdu něco, čím bych se pobavil.

Deník Jeanie

Odjeli dnes ráno, velmi brzy. Budou obědvat u své tety.

Šla jsem ke Staré, podívala se do kabátu a zjistila, že se to pokusí udělat během té cesty. Stará si zpívá v koupelně.

Poslouchám, jestli je všechno v pořádku. Člověk nikdy neví. Chudák ženská… Ne jako matka Ficksová. To byla ale potvora! Se všemi těmi prachy, které se válely všude. Všechny ty prachy přímo mně před nosem… Přece nejsem ze dřeva!

Měla bych tu jejich cestu překazit. Doktor dnes večer nepřijde. Jde na recitál poezie. Recitál poezie! Jenom to ho zajímá. Chlapci volali, že se vrátí až zítra, zastaví se někde, protože leje jako z konve. Teď musí být někde u Demburry. Určitě se tam zastaví na jídlo.

Ach Bože, Bože! To není možné, musí se něco udělat! Marně si říkám, že je to pravda, nedokážu tomu uvěřit. Jack to nemůže být, je tak roztomilý. A ten velký Clark je příliš hrubý, příliš jednoduchý. I když to nic neznamená: Mich?le byla také jednoduchá, a přitom uškrtila své tři děti…

Jisté ovšem je, že je to nemocný člověk.

Musí být roztomilý a vůbec… prostě musí. Ale co oči? Proč to není vidět, když se na vás dívá? Neodvažuju se už podívat chlapcům do očí, mám strach, že ten šílenec v mých očích pozná, že něco vím. Ale stejně. Stejně, stejně to budu já, kdo prohraje. Kdybych tak mohla žít s nějakým milým klukem, milým chlapem tisíce kilometrů odsud. Jsem mladá, hezká, tak proč ztrácím čas v tom doupěti vrahů? Už ani nedokážu žertovat. Rozčiluje mě to. Stačí jen, když na to pomyslím, loje všechno.

Deník vraha

Hotovo. Je to dobré. Udělal jsem to.

Pamatuji si to dobře, od začátku až do konce. Včera večer jsme se zastavili v Demburry. Lilo jako z konve. Byli jsme unavení. Zaparkovali jsme tam, abychom přespali. Šli jsme na večeři. Byla tam jedna dívka. Hezká. Úplně sama. Úplně sama u stolu. Žertovali jsme. Clark ji pozval, aby si k nám přisedla. Dívka odmítla. Moc se mi líbila. Byla přitažlivá. Stark řekl, že už neprší. Odešli jsme. Šli jsme si lehnout. Za chvíli už všichni spali. Jeden z nás potichu vstal. Velmi potichu.

Šel jsem do telefonní budky. Zavolal jsem do bufetu. Viděl jsem tu dívku skrz výkladní skříň.

Jedla párek v rohlíku. Majitel ji zavolal. Pozval jsem ji na skleničku. Zeptala se, kdo jsem. Řekl jsem jí to. Chtěla vědět, odkud volám. I to jsem jí řekl. Podívala se skrz výkladní skříň a zasmála se. Bylo to v suchu.

Zaplatila a vyšla ven, čekal jsem na ni na rohu ulice. Zase se rozpršelo. Velmi hustě. Utíkali jsme. Schovali jsme se do jednoho průjezdu. Tmavého průjezdu. Ta malá městečka jsou v noci tichá. V ulicích nikdo.

Vyndal jsem pod bundou z kapsy šroubovák, objal jsem ji, mazlili jsme se, zježily se mi všechny chlupy na těle. Dotkla se mého… dotkla se mě rukou mokrou od deště a já jí vrazil šroubovák do břicha až po rukojeť. Přitiskl jsem její ústa ke svému rameni, cítil jsem její zuby, celé její tělo se bránilo, ale já držel pevně. Její ruka mě svírala, bylo to příjemné. Vystříkl jsem jí do ruky a pak byla mrtvá. Pustil jsem ji.

Upadla. Zvedl jsem si límec. Utřel jsem šroubovák do její sukně. Šel jsem pryč. Vrátil jsem se do auta. Jeden z bratrů se mě zeptal: „Co se děje?“ Odpověděl jsem: „Šel jsem se vyčurat.“ Byla tma jako v pytli. Ráno jsme odjeli a teď jsme doma.

Cítím velkou radost.

Hltal jsem noviny, abych věděl, jak pokračuje vyšetřování. Nejsem hloupý. Nic nenajdou. Šroubovák jsem zahodil. Jsem čistý. Nový. Skutečné neviňátko.

Maminka musela něco tušit. Podívala se na mě a povzdechla si. Chudák maminka. Mám ji rád. Trochu.

Jeanie je taky divná. Možná je opilá. Byla ve vězení. Myslí si, že to nikdo neví, ale já to vím. A vím o ní ještě něco. Jednou, když si myslela, že je sama (tatínek jel s maminkou ke kardiologovi, byl jsem tady, v maminčině pokoji, prohlížel jsem si její šaty), jsem ji slyšel telefonovat. Říkala, že se musela schovat. Měla strach z policie. Mluvila o nějaké paní Ficksové, „potvoře se spoustou prachů“. Říkala někomu na druhém konci drátu, aby jí v žádném případě nepsal. Myslím, že pila. Přemýšlel jsem. Řekl bych, že je to zlodějka. Dám na ni nenápadně pozor. Netoužíme tu po zlodějích.

Ale dnes jsem příliš spokojený, než abych byl přísný. Kdyby tak ještě byly k večeři pomfrity, byl by to nejkrásnější den v mém životě. Líbám vás všechny, vy pitomci, kteří nebudete nikdy číst můj deník.

Deník Jeanie

Udělal to. Udělal tu věc.

Všichni jedli s chutí. Připravila jsem kuře s pomfrity. To ona mi řekla, co mám udělat. Ona… To kvůli tomu, kvůli němu, kvůli tomu jejímu monstru! Ona ví, který to je, a má ho ráda, rozmazluje ho. On vraždí ubohé holky, a ona mu připravuje pomfrity!

Ach, můj Bože, jestli nemáš dneska nic zvláštního na práci, učiň, aby všichni umřeli! Všichni čtyři. V ohni. Zapálím tenhle barák. Myslím, že jsem neměla nikdy takový strach, jako když jsem viděla své jméno v deníku toho šílence. Šílence, který mě sleduje, protože jsem zlodějka. A on… ale ne, to je šílené!

Musím jít na policii. Řeknu jim o té vraždě. Budou vyšetřovat. Je. Mne. Dají mě do bezpečí. Do chládku. Na dva nebo tři roky. Nebo na víc, vzhledem k tomu, že jsem recidivistka. Je to jasné. Jsem v pasti. Právě to mě rozčiluje: jsem v pasti. Co teď udělá? Kolik jich oddělá?

Pokaždé, když jdu nahoru, buší mi srdce jako splašené. Zdá se mi, že je mi v patách, že zvedá ruku, otočím se, nůž mi vjede do krku a já spatřím jeho šílené oči. Oči Clarka nebo Marka nebo Starka nebo Jacka. Oči milovníka pomfritů. Milovník pomfritů, to je stopa, to…

Přemýšlím. Škoda že jsou si tak podobní.

Clark má rád pomfrity. Tím jsem si jistá. Šmejdí mi vždycky v kuchyni. Ostatně všichni šmejdí v ledničce, jakmile se otočím, jako by se nenacpali dost už u stolu! Člověk sotva nakoupí, a už aby šel znovu. A hádejte, kdo pak musí ráno vynášet prázdné krabice od mlíka a od cereálií. Bravo, uhodli jste!

Kde jsem to byla? U pomfritů, Jack si vzal dvakrát, ne, třikrát. Jí je s kečupem po celých hrstech. Pak se zasní jako chlap, který pomýšlí na zvlášť obtížný koncert, ale zatím se prostě cpe! Stark řekl: „Prima, pomfrity!“ Prolamoval prsty a objal svou matku. Aby jí poděkoval? Mark byl rezervovanější. Ale také si přidal. A pil víno. Obvykle ho nepije. Protože skrývá své chutě? Možná hraje celou tu dobu divadlo, pokud… Pil víno. Na oslavu čeho? Doktor byl zase jednou spokojený. Smál se. Ten včerejší recitál poezie musel být dobrý!

Banda mizerů. Chtěla bych se napít něčeho silného. Ale mám strach sejít dolů. Jsem si jistá, že on šmejdí v noci po celém domě, se svými špinavými myšlenkami v hlavě. Se špinavými myšlenkami v rukou. Třesu se strachy. Kdybych se tak mohla trochu napít ginu!

Deník vraha

Nudím se. V novinách se už o té dívce nepíše. Protože jsou prázdniny, jsme všichni tady a pořád se tu motáme. Vždycky trávíme prázdniny společně, jako jednotná rodina. Maminka je spokojená, prozpěvuje si, plete a smutně se na mě usmívá.

Tatínek bývá často pryč. Clark říká, že má milenku. Mark vypadá rozpačitě. Je pruderní, Mark. Jack hraje na klavír a skládá písně. Stark je pořád ve svém pokoji a něco tam kutí. Jsme hodní. Díváme se na televizi. Jeanie říká, že se z televize hloupne. V tom případě ona tedy už nic neriskuje.

Jack řekl tatínkovi, že jsme byli v Demburry ten večer, kdy došlo k vraždě. Clark řekl ano, měli jsme štěstí, mohli jsme padnout na toho šílence. Stark řekl, že viděl tu dívku v baru, a Mark řekl, že byla velmi hezká. Všichni jsme byli zarmoucení. Já se v duchu smál. Díval jsem se na ně, jak se tváří přiměřeně situaci, a smál jsem se.

Ale kdo jsem byl já? Kdo jsem byl já?

Hledejte dobře, vy mizerní slídilové! Nejsem tak hloupý, nikdy se to nedozvíte.

Deník Jeanie

Stačilo by vzít ty zápisky a jít na komisařství. Je to prosté. Ach, Jeanie, Jeanie, jsi prostě zbabělec, bačkora, kriminálnice!

Moc teď piju, musím přestat. Navíc je ten laciný gin hnusný.

Všichni se válejí doma a čumí na tu pitomou televizi! To nejsou obyčejná čtyřčata, to jsou siamská čtyřčata! Pořád přilepení jeden na druhého, a to těm klukům už bude osmnáct! Mám je pořád za patami, zjevují se tam, kde je člověk nečeká, myslím si, že jednoho z nich vidím vpravo, a on se objeví vlevo, pokaždé nadskočím. A ona, ona plete. Doktor toho má moc. Když se vrátí, je mrzutý a chce jídlo. Mám teď práce nad hlavu. Pořád něco chtějí a doktor řekl, že se mu zdá, že brandy nějak rychle ubývá. Musím se trochu krotit.

Pořád tu záležitost přemílám v hlavě. Zblázním se z toho. Ale co udělá policie? Ta banda neschopných! Hodí se tak akorát k tomu, aby strčili ubohou holku do basy! Měla bych se do toho pustit sama, se šroubovákem! Oddělat je všechny a sebrat jim ty jejich prachy. Už nevím, co mluvím.

Musím schovat ten sešit. Člověk nikdy neví, jestli nepřijde šmejdit i sem. Nejjednodušší by bylo nic si nezapisovat, ale nemůžu si to všechno nechat pro sebe. Když si věci napíšu, stanou se jasnějšími. S Marthe jsme si v cele zaznamenávaly všechno, co nás potkalo, jak běžel čas a tak dále. Vyjasnit si věci. Musím přemýšlet, znovu si to číst a vyvozovat závěry. Čtu si to znovu.

Tak především mám dojem, že útočí jen na ženy. Aspoň něco. Tedy při těch dvou vraždách, o kterých mluví, šlo o ženy. Malá holka a přitažlivá dívka, dívka, která se mu líbila…

A co já, líbím se mu já? Určitě ne. Nejsem sexy, nejsem upravená, mám spíš venkovský vkus, nejsem přitažlivá, vzrušující… I když… Tak dost, to je minulost. Chci vlastně říct, že nejsem mrtvola podle jeho vkusu. Aspoň to.

Měla bych si přečíst nějaké knihy o šílencích. Mají je tady v knihovně. To je dobrý nápad. Zjistit, proč to dělá. Předvídat, co udělá. Kdyby se mi podařilo mu v tom zabránit, nemusela by se do toho policie vůbec míchat.

Ale ne, mluvím nesmysly! Já se budu starat o toho chlapa, místo abych si sbalila kufry? Jeanie, jsi blázen, má milá! Nevím, co mám dělat. Jsem zmatená. Ta holka v tom seriálu to tak vždycky říká: „Andy, brouku, jsem tak zmatená.“ No, já taky, má milá!

Dám si čouda, tedy… pardon, milady, cigaretu.

Deník vraha

Ty prázdniny snad nikdy neskončí. Dneska mám chuť. Šel jsem ven, abych se podíval, jestli nenajdu něco zajímavého.

Je tu jedno děvče, co bydlí vedle, ale to se mi moc nelíbí. Je to taková hodná holka s copánky, pro mne trochu moc mladá. Teď jsem muž, už mě nevzrušuje zabíjet děti.

Dávám přednost dívkám mého věku. Dobře vědí, co chtějí. Což mi připomíná tu v Demburry.

Když mám moc velkou chuť, vezmu svůj nůž a pevně ho svírám, dokud se necítím lépe. Jednou nějakou zabiju takhle. Sevřu ten nůž a vrazím ho do ní ze všech sil. Všechna krev jí vytryskne ústy. Rád o tom mluvím.

Maminka vypadá smutně. Nikdo se o ni moc nestará.

Mark píše svou práci. Clark se připravuje na zkoušky. Jack komponuje koncert. Stark staví počítač. Tatínek je často pryč a je cítit parfémem. Ale já nemůžu celý život litovat matku.

Zítra máme narozeniny. Dostaneme spoustu dárků. Vím, jaký dárek by byl nejlepší, „královský kousek“, jak říká tatínek, když se dívá na dívky na pláži.

Ne jako Jeanie. Ta holka není moc štíhlá a je pořád opilá. Nechápu, proč si ji tu nechávají. Až budu mít rodinu, najmu jen hezké dívky, aby obsluhovaly u stolu, dobře stavěné, usměvavé. Žádné zlodějky ze spodiny.

Musím najít něco zábavného k těm narozeninám, abych se mohl smát, až budeme všichni jíst dort a děkovat mamince. Mám nápad.

Naprosto prima skvělý nápad. Na shledanou, deníčku, mám práci.

Deník Jeanie

Jaký mizerný nápad to může být?

Všichni šli do kina. Jsem sama se Starou. Ta malá s copánky, to musí být Karen, dcerka Blintových. Měla bych jim zavolat a říct jim to. Říct jim: „Promiňte, spletla jsem si číslo,“ a pak tlachat, dokud by nezavolali do blázince.

Mohla bych být ten „nápad“ já? Ne, naštěstí se mu nelíbím. Tomu zatracenému malému úchylovi. Naštěstí se mu zdám ošklivá… A podíval se někdy na sebe? Protože ti čtyři, nechci kritizovat, ale kromě svalů, tedy… Čtyři pořádní hrubiáni, jako to prase – jejich otec.

Měla jsem jít s nimi, přilepit se na ně, zabránit mu v tom. Jsem spoluviník, tak je to, jako ten chlap v Holocaustu, který dělá, jako že neřídí koncentrační tábor, ale středisko pro převýchovu prací, ano jsem stejná jako on! Všechen ten gin mě ničí, je to strašné. Jsi zbabělec, Jeanie, nechutný a opilý zbabělec, neschopný zabránit jednomu bláznovi, aby zlikvidoval všechny dívky, které mu padnou pod ruku… Hnusíš se mi, děvenko, hnusíš se mi, hnusíš se mi.

Deník vraha

Dobrý den! Maminka právě peče dort. Tatínek telefonoval: opozdí se na večeři. Určitě nám kupuje dárky.

Ta malá odvedle mi dnes ráno řekla „ahoj“. Vypadala záludně a nezdravě, křivě se usmívala. Tyhle malé děvky „citýrují muže“, jak říká tatínek. Neměl jsem čas se jí věnovat, ale teď na ni budu vážně myslet. Pokud jde o můj nápad, je to v háji. Odjeli na venkov i s miminem. Škoda.

Mám velmi špatnou náladu. Ta tlustá Jeanie mi jde na nervy se svými slídilskými manýry. Musím to zařídit tak, aby ji tatínek vyhodil. Když včera dávala na stůl, byl z ní cítit alkohol. Deprimuje mě, s těma svýma červenýma očima. Já mám rád veselé lidi. Musím se do toho pustit.

Brzy na shledanou, můj tajný sešitku, moje malé papírové já.

Deník Jeanie

Svině. Jen to zkus mě vyhodit! Mimino, mimino… to musí být malý Beary.

Krásné narozeniny měli, ti zvrhlíci. Zatracené dárky. Jestli čekali, že jim něco dám… Hajzlové… Otec přišel pozdě. Ráda bych viděla ksicht té jeho coury. Prase, které běhá za děvkami, zatímco ta jeho monstra vraždí na potkání. Hnusí se mi to pero, co zadrhává.

Musím se vzchopit. Dívám se, jak má ruka píše tato slova, a snažím se je dobře napsat a dobře zformulovat v hlavě.

Tak a teď si, Jeanie, děvenko, připravíš plán akce. První bod: malá Karen. (Má opravdu špatný vkus.) Otázka: jak ji zachránit? Odpověď: uvidíme. Bravo, to je skvělý plán akce, Jeanie, teď jsi mě omráčila.

Když jsem dneska četla, šel někdo po schodech nahoru. Skočila jsem do koupelny a dělala jsem, že ji leštím, tentokrát se koupelna hodila… Ale nikdo nevstoupil, a to mi právě nahnalo strach. Velký strach.

Rozhodla jsem se, že tenhle deník bude sloužit jako svědectví. Budu tam zaznamenávat všechno, co se stane. Dokud se mi nepodaří chytit toho čubčího syna… Ne, už žádná hrubá slova, jen slušná a vhodná: Jeanie, děvenko, chceš být Sherlockem Holmesem, tak pro začátek přestaň hulit jako tovární komín.

Takže, hlídat Karen. On se neodváží, když se budu pořád motat kolem. Možná se jen odváží mě zapálit, když jsem příliš ošklivá na šroubovák. Ať je to jakkoli, uvidím, kdo se kolem ní bude točit.

Říkám si… co když je to žert? Ne. Noviny psaly o vraždě v Demburry až druhý den po jejich návratu, ale já jsem četla ty zápisky o ní už předtím. Moc ráda bych si koupila bouchačku. Slyším něco v zahradě. Podívám se.

Tam dole se mihl stín. Ale byl to asi pes. Je půlnoc, musím jít spát. Nic už neslyším. Určitě to byl pes.

Karen je mrtvá.

Dnes ráno přišla policie. Našli ji v zahradě. V popelnicích. Na tělo prý byl strašný pohled. Dali na ně deku a Karenina matka křičela, nikdy jsem neslyšela někoho tak křičet. Otec se zhroutil, když mu to řekli. To Bob, metař, ji našel. Strašně zvracel a pak volal o pomoc, dali mu taky injekci.

Prší. Je hloupé všímat si, že prší, když právě umřelo dítě. Ale ono prší. Je mi zima. Chtěla bych odtud odejít. Ale mám pocit, že tu musím zůstat.

Proč to nenapsal? Proč, proč, proč?!! Krásné narozeniny… Hrůza! Měl je, své krásné narozeniny.

Už dvě hodiny tu sedím, kouřím a pozoruji, jak prší. V domě je naprosté ticho. Všichni jsou ve svých pokojích. Včera večer jsem byla opilá. A dnes ráno je Karen mrtvá.

Stará se ani nepohnula. Sklání hlavu a něco si mumlá. Plete pokrývku na pohovku v pokoji. Není vlastně stará. Je jen o patnáct let starší než já. Doufám, že za patnáct let nebudu taky taková!

Nevím, co mám dělat. Potřebovala bych si s někým promluvit. S knězem? Nemám v kněze důvěru. Vězeňský kněz, to byl pěkný sviňák!

Když přišli policajti, měla jsem pořádně nahnáno. Důkladně si mě prohlíželi. „Musíte svědčit,“ řekl ten velký, „jestliže jste něco viděla.“– „Nic jsem neviděla.“– „No, co se dá dělat…“ Je to se mnou opravdu zlé. Jestli si nás budou prověřovat, jsem ztracená.

2.

Postavení

Deník vraha

Myslím, že někdo čte mé zápisky. Jestli mě právě čteš, ať jsi kdokoli, měj se na pozoru. Měj se na pozoru, protože já tě dostanu.

Můj drahý deníčku, určitě se ti nelíbí, že se do tebe někdo dívá bez dovolení, že se dotýká svými prsty tvého inkoustu a tvého papíru, že přejíždí svýma špinavýma rukama stopy, které jsem na tobě zanechal já. Můj drahý deníčku, tisknu tě pevně k sobě, ke svému… Nikdo se tě nedotkne.

Dnes jsem spokojený, velmi spokojený. Uklidil jsem sekyru do garáže, je čistá, leskne se.

Všichni ve čtvrti fňukají. Říkají, že je to sadistický zločin. Když byla mrtvá, vzal jsem násadu sekyry a vrazil jsem ji do ní, jak nejdál to šlo.

Jestli mě právě čteš, někdo se ti možná dívá přes rameno. Možná jsem tam a možná ti podříznu krk. Ha ha ha!

Tu noc, kdy jsem byl v zahradě, jsem viděl Jeanie za oknem. Pořád se dívá tam, kam nemá, že, Jeanie…

Té malé jsem jemně zaškrábal na okno. Vstala a s vykulenýma očima přistoupila k oknu. Strčila mi ty svoje prsa přímo pod nos, v té své noční košilce…

Maminka nám dala krásné tmavě modré blejzry s pozlacenými knoflíky. Jack hrál na klavír, tleskali jsme.

Zpívali jsme Happy birthday to us a já myslel na Karen. Když svíčky dohořely, dospěl jsem k rozhodnutí.

Skutečně nemám radost, když pomyslím na to, že by mě někdo mohl číst.

Deník Jeanie

Policie se vrátila. Znovu všechny vyslýchali, mě taky. Myslím, že přešlapují na místě. Karenina matka neustále pláče, nakupuje jí sousedka. Já nepláču, mám oči suché. Už alespoň deset let nepláču.

Dneska ráno jsem se při loupání brambor snažila přemýšlet. Nechápu, jak přišel na to, že čtu tu prasárnu, kterou nazývá svým „deníkem“. Když si pomyslím, že… Budu to teď číst dál? Nemůžu tu zůstat a nevědět nic o tom, co chystá. Na druhé straně, ať to vím nebo ne, nemohu nic dělat.

Dnes jsem nevypila ani kapku. Ruce se mi třesou. Čtu znovu svůj sešit a mám pocit, že jsem se zbláznila. Kdybych si tak mohla vzít ty zápisky a okopírovat je… Já jsem ale hloupá! Nezbývá mi, než čmuchat v jejich věcech a hledat stejné písmo. Jeanie, děvenko, když chceš, tak jsi šlechetná! Ale jestli tě uvidí, jak se hrabeš v jeho věcech… A vůbec, co pak?

Jít na policii s těmi zápisky a vzorkem jeho písma („vzorek“, to se ti povedlo, Jeanie…)? Jenže jakmile tam budu, vyfasuju své dva roky, a to nechci, nechci se tam vrátit. To ho raději nechám vraždit ty nevinné děti.

Nevím, co mám dělat. Mám strach jít se podívat do toho pokoje, protože mě určitě pozoruje. Dva roky minimálně: ta stará koza Ficksová bude chtít, abych dostala co nejvíc, a s mým rejstříkem… Možná bych to mohla poslat poštou…

Někdo je za dveřmi. Jsem si tím jistá. Slyším jeho dech. Slyším dech za svými dveřmi. Jsou zamčené, nic neriskuji. Už nic neslyším, možná se mi to zdálo. Kam bych mohla schovat ten sešit? Musím najít novou skrýš.

Pohřeb Karen je zítra.

Deník vraha

Dnes jsme šli na pohřeb. Dokonce i maminka šla. Hřbitov je jediné místo, kam chodí, nikdy nezapomene přinést květiny. Bylo tam hodně lidí a všichni fňukali. Měli jsme své krásné nové blejzry a kravaty. Ale nikdo z nás neplakal, jsme chlapci. Maminka se opírala o Marka. Clark má angínu, bez přestání kašlal, musel se dokonce na chvíli vzdálit. Stark se díval na své zablácené boty a Jack si okusoval nehty. Tatínek byl velmi vážný, velmi krásný, tiskl příbuzným ruce. Hodili hlínu na rakev. Já také. Já jsem věděl, co je tam dole. V jakém stavu to je… Tak co, čtenáři, jsi spokojen, dostalo se ti odměny za tvou námahu?

Chceš, abych popsal všechno do detailu, co: jestli křičela a tak dále, jestli jsem jí nejdříve uřízl ruce nebo nohy, že? Jsi příliš zvědavý, čtenáři, můžeš sejít podívat, není daleko, stačí jen odhrabat trochu hlíny, čeká na tebe, už se nepohne, teď už nikoho nevzruší.

Každopádně nikdy nezapomenu na její pohled; vlastně to byla jedna z nejlepších. Slyším, že nás maminka volá k večeři. Jdu si umýt ruce.

Deník Jeanie

Obsluhovala jsem je u stolu. Jeanie sem, Jeanie tam… Doktor vypil láhev červeného vína, mluvil hlasitě, nadával na komunisty. Nevidím žádnou souvislost s Karen.

Madam byla milá, pochválila mi pečeni, kvůli tomu pohřbu neměla čas se o nic starat. Milá? Snaží se krýt tu svou zrůdu, tak je to! Dnes jsem ještě nic nepila. Ale mám už strašnou žízeň, mám právo na kapku brandy, ti mrtví, to mě ničí, potřebuji cukr, abych se vzpamatovala.

Napila jsem se. Je mi líp. Seberu mu ten jeho deník a pošlu ho na policii. A pak sednu do vlaku mířícího na jih. Sbohem, Jeanie. Budou na mě pořádat hon kvůli svědectví a vůbec… a nějaký opilý farmář mi vpálí kulku do hlavy. Ne, Jeanie, nic si nenalhávej, přivedou tě, abys svědčila, to je všechno, ale možná tě ani nenajdou. Mezitím ti bude spousta hodných holek vděčit za záchranu života. Budeš národní hrdinka. Jeanie Wonderwoman, miláček Ameriky! Ta brandy je opravdu skvělá.

Je horko, dusím se, otevřela jsem všechna okna, ale přesto padám vedrem, a ten vítr, co se točí, mě rozčiluje.

Deník vraha

Dobrý den! Zvedl se vítr, prší. Prší na hřbitov. Nestarám se o něj špatně, o ten hřbitov. Nejméně čtyři. O čtyři malé děvky na zemi méně. Policajti přešlapují na místě. Nemám strach z policajtů. Nikdy nic nenajdou. Ani je nenapadne podezřívat doktorovy hodné chlapce, hledají darebáka, tuláka, úchyla. Myslí si, že uchyl má na hlavě červené světýlko, „pozor, úchyl“, policajti, vy psi, čuchejte, sledujte stopu, hledejte, hledejte, najdete jen hodného a dobře vychovaného chlapce, který nikdy nikomu neublížil, nikdy ani mouše neublížil, maminka to nemá ráda, když se ubližuje zbytečně. Vy prašiví psi, dobře očuchejte ty vrahovy zbytky, ty špinavé mrtvolky zanechané v koutech, nic nenajdete, nic nenajdete! Mám tak rád svou písničku.

Už nějaký čas, od té doby, co mám tenhle deník, myslím jen na to. Předtím jsem na to často na dlouhou dobu zapomínal, ale teď na to, nevím proč, myslím pořád, což mě rozčiluje. Je to jako o tom mluvit: znovu všechno vidím před sebou, a to mi dodává chuť. Prázdniny jsou moc dlouhé. Naštěstí se zase brzy pustíme do práce. Už je oběd. Slyším, jak Jeanie rachotí kastroly…

Dnes ráno jsem ji viděl, jak sem jde uklízet. Zdá se mi, že se tu zdržela příliš dlouho.

Vlastně by mohla být docela hezká, kdyby se upravila.

Nevím proč, ale zdá se mi, že nám nedůvěřuje.

Že bys ten špinavý slídil byla ty, Jeanie? Kvůli tobě doufám, že ne. Ahoj!

Deník Jeanie

No dobrá, myslím, že je načase, abych začala urychleně jednat. Útěk. To stačí, sbohem, chlapci, „Jeanie není vlastně špatná, ta děvka, tak rád bych jí prořízl hrdlo, té šlapce…“ To mi stačí. Sbohem, doktore Jekylle, mějte se krásně, jsou přitažlivější holky, než jsem já, které se hodí k tomu, aby byly rozsekané na kusy. Někdo zvoní. Jdu otevřít.

Byli to policajti. Velmi zdvořilí. Je to přece dobrá rodina. Protože madam bolela hlava, uvařila jsem jim čaj já. Nabízet sušenky policajtům, vida, kam až můžu klesnout… Směj se, Jeanie, děvenko, dokud ještě můžeš. Ptali se mě na ten večer, kdy došlo k vraždě. Narozeniny těch úchylů. S nevinnou tváří se zeptali, kde byli chlapci a jestli znali Karen.

Dej Bůh, aby ti pitomci v uniformě byli na správné stopě. Protože chlapci byli ve svých pokojích, neodvážila jsem se nic říct. „On“ je možná tady a poslouchá mě.

Řekla jsem, že ano, všichni znali Karen. Že jsem viděla stín v zahradě, ale že si nejsem jistá. Možná pes, dodala jsem. Ale řekla jsem, v kolik to bylo. Ať dělají svoji práci. Já vím, že ten šílenec za mnou slídí a dává na mě pozor. Musím si obstarat zbraň.

Je jedenáct hodin večer. Nic nového. Dnes žádné nové zápisky. Zrůda dřímá.

Mark se vrátil ke své práci. Stark šel do města koupit nějaké součástky pro svou novou hračku. Jack měl hodinu klavíru. Clark trénoval na nedělní zápas. Doktor vypadá spokojeně. Využil všeho toho zmatku okolo vraždy k tomu, že odcházel a přicházel podle svého, a předpokládám, že chodil za tou svou holubičkou. Řekl mi: „Milá Jeanie, jsem s vámi spokojen“, bylo to, jako by mi na rameno položil ruku sám Bůh Otec.

Třeba se teď všechno uklidní. Třeba se toho nabažil a už se nic nestane. Ale klidná stejně nejsem. Je to jako tenkrát…

Toho dne ráno jsem uklízela letní šaty nahoru do skříně a našla jsem papírovou krabici. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl tmavomodrý dětský sametový oblek, zabalený do hedvábného papíru, a na něm uschlá kytička fialek. Ten obleček byl tak smutný, vypadal jako mrtvolka. Na kapsičce měl vyšité M a Z. Babička si schovala šaty k biřmování, které patřily mému strýci. Ten zemřel ve dvanácti letech. Rychle jsem krabici zavřela a vrátila ji na místo.

Je to hloupé, ale mám pocit, že mě někdo sleduje. Někdy se prudce otočím, protože se mi zdá, že je někdo za mnou. Dám si cigaretu a půjdu spát. Spím špatně. Trápí mě noční můry. Probouzím se zpocená. Když se napij u, aspoň usnu jako dřevo.

Pokud jde o revolver, nevím. Znám někoho v městečku, možná by mi mohl něco obstarat. Ale to bych se tam nejdřív potřebovala dostat. Uvidíme.

Deník vraha

Neustále prší. Dnes jsme odvezli Jeanie do města. Potřebovala si něco koupit, a protože jsme tam měli cestu, vzali jsme ji s sebou.

Zastavil jsem se u otce. Zvonil jsem, ale nikdo neodpovídal. Asi měl schůzku někde venku.

Sešli jsme se u fontány. Mark přišel z práce. Clark z tréninku, Stark z přednášek, Jack z konzervatoře. Rádi chodíme společně. Jsme krásné družstvo. Pevné.

Dívky se za námi často otáčejí. Mark a Jack se trochu stydí, ale Clarkovi a Stárkovi se to líbí. Clark si prohlíží časopisy s nahými dívkami, a Stark už má holku. Mark chodí někdy na skleničku se sekretářkou svého šéfa. Jack je zamilovaný do své profesorky hudby. Mezi sebou mluvíme hodně o děvčatech.

V naší rodině jsme stydliví. V novinách píšou, že policie je na stopě. „Na stopě sadisty…“ Sadista zní hezky, díky.

Tak si říkám, co asi Jeanie dělala ve městě… vrátila se s hnědým papírovým sáčkem, který tiskla v náručí. Možná si koupila alkohol. Ženy jako ona často hodně pijou. A pak obvykle říkají hlouposti. A moc mluví. Ale já nemyslím, že by to Jeanie udělala. Nevěřím, že něco skutečně viděla oknem. Na to je moc prohnaná, příliš prohnaná, je to taková malá zlodějka. Zlodějka a špionka, dva černé puntíky pro tebe, Sprosťačko Jeanie. To je příliš.

Deník Jeanie

Chlapci tu nejsou. Šla jsem do jejich pokojů a prohlédla jsem si jejich papíry. Písmo z deníku nesouhlasí. Nechápu to. Dívala jsem se dobře, ale ani jedno písmo neodpovídalo. Musí tedy písmo měnit, když píše.

Cítím se lépe, protože jsem si koupila u Joea bouchačku. Stálo mě to sice dvě třetiny mého platu, ale je tady, pod polštářem. Koupila jsem si také knížku o psychologii, čte se to obtížně, je to pro vzdělané lidi. Ale to nevadí, přečtu si z ní kapitolu nebo dvě, možná mi to pomůže. Teď jsem na tebe, ty hajzle, připravená.

Ta knížka je zajímavá. Dozvěděla jsem se, že magoři mají někdy dvě osobnosti, to znamená, že v jejich hlavě jsou dvě osoby, aniž jedna ví o existenci té druhé. To ale není jeho případ, protože on ví, že je vrah a zároveň doktorův syn. Taky jsem se dočetla, že blázni mají někdy písmo pro normální život a jiné pro život šílence, jakési „krizové písmo“. Dala jsem si pořádného frťana ginu, abych to oslavila. Zahřeje mě to. Usnu.

Hlava se mi trochu točí.

Tak co, Jeanie, děvenko, vzdělání je přece jen k něčemu dobré, že jo? Ostatně kdybys chodila na univerzitu, nemusela bys teď za mizerných pár franků prát špinavé prádlo jiných. V novinách psali, že vyšetřovatelé mají nějakou stopu. „Na stopě sadisty!“ Ten déšť mi jde na nervy. Dům je bez chlapců tichý. Aspoň nemám pořád pocit, že mi někdo míří revolverem do zad. Šli na koncert. Nějaká místní rocková kapela.

Tentokrát je hlava rodiny doma. Čte si něco pro doktory. Ona plete nějakou hořčicovou příšernost pro Clarka.

Myslím, že budu muset začít od začátku. Někdy určitě udělá chybu. Stačí, když ho budu sledovat. A dávat pozor.

Deník vraha

Clark vyhrál zápas. Na oslavu nám tatínek koupil lístky na koncert. Byli jsme na něm včera. Nebylo to špatné. Bavili jsme se. Flirtovali jsme s hezkými děvčaty. Ale Clark byl unavený a musel ještě prostudovat nějaký spis, a tak jsme v tom nepokračovali. A Jack měl brzy ráno přednášku. Nechápu, co je na tom příjemného, osahávat to měkké maso. Já mám raději, mnohem raději, tebe, můj drahý deníčku, jsi moudrý, sladký, milý.

Můžu ti říct všechno, co chci, mohu tě sevřít, hladit tě, roztrhat tě, budu-li chtít, mačkat tě v ruce, dotýkat se tě jazykem, tisknout tě ke svému… Tak dlouho, až… Ty nejsi vlhký jako ty dívky, nechceš mi ublížit. Jsi jako můj hodný malý bratříček, jsi můj.

Někdo jde po chodbě. Jsou to maminčiny kroky. Plete hořčicový pulovr pro Clarka. Jsme každý ve svém pokoji a čekáme na večeři. Jeanie má evidentně zpoždění, budeme jíst zase strašně pozdě.

Dnes v noci se mi zdálo o Karen. Zdálo se mi, že můj pokoj je plný krve. Bylo chladno, zem byla pokrytá ledem. Maminka plakala. Tatínek mě chtěl zabít šavlí. Byla tam také Jeanie, říkala mi, že jsem ošklivý chlapec, a ukazovala něco pod ledem rudým od krve, viděl jsem, jak jí pulzují žíly na krku, to mě probudilo.

Jeanie volala, že večeře je hotová. Jdeme dolů.

Deník Jeanie

Dnes večer jsem si je při jídle všechny dobře prohlédla. Nikdy jsem si nevšimla, že Clark má kalný pohled, jako ti, co si píchají. A přitom je to sportovec a vazba: divila bych se, kdyby bral drogy. Jacka dvakrát napomínal otec, protože neposlouchal, na co se ho ptá. Koukal do prázdna a sám pro sebe se usmíval. Mark vyprávěl hloupé historky z kanceláře, z nichž vyplývalo, že to on se tam stará o všechno. Stark vůbec neotevřel pusu. Bolelo ho břicho, dvakrát musel letět na záchod, a když se vrátil, cpal se jako nezavřený a neřekl při tom ani slovo.

Doktor jim kázal o správných rozhodnutích a úsilí, které je třeba v životě vynaložit, atd. atd. Stará ukázala Clarkovi tu hořčicovou příšernost, kterou mu pletla. Docela mile se usmál a poděkoval jí. Pořád čekám, že ji jeden z nich s milým úsměvem uškrtí.

Mám svůj revolver na kolenou. Pořád se nedokážu rozhodnout. Můj Bože! Pomoz mi, jsem tvá ovečka jako ostatní, zaveď mě prosím do ovčína.

Všimla jsem si, že píše jako dítě, i když mu je už osmnáct! Pravda je, že se k nim všichni chovají, jako by to byly děti. Děti z kreslených seriálů. Synové Supermana.

Budu si trochu číst. Začíná zase pršet a blýská se.

Pomoc! Něco škrábe na dveře a funí. Půjdu otevřít. Musím jít otevřít a vědět. Ale nemůžu se v posteli pohnout. Mířím revolverem na dveře. Ale nemůžu vystřelit, když nevím na koho nebo na co. Slyším, jak někdo tiše šeptá mé jméno, jsem si jistá, že kdosi mačká kliku, ve tmě, za hluku bouřky…

Jdi pryč, jdi pryč, prosím tě, jdi pryč. Chce mi nahnat strach. Ale proč bych měla mít strach, proč bych měla mít strach, když nic nevím? Chce vědět, jestli vím, ví, že mám strach a že vím.

Volá mě, je těsně za dveřmi a volá mě. Otevřu a vpálím mu kulku do hlavy, budu křičet, volat o pomoc, já, já už nic neslyším, myslím, že odešel. Poslouchám. Odešel. Už je ticho. Svírám v ruce revolver.

Nesmím spát.

3.

Strategie

Deník vraha

Dnes v noci jsem se šel projít. Chodil jsem potmě po domě. Slyšel jsem, jak ve spánku dýchají. Tatínek chrápal. Zastavil jsem se před Jeaniným pokojem. Díval jsem se na zavřené dveře. Měl jsem chuť ji zabít.

Vyslovil jsem potichu její jméno. Velmi potichu. Měl jsem u sebe nůž. Kuchyňský nůž. Dlouhý nůž na maso. Maso Jeanie, která páchne alkoholem. Patrně spala. V noční košili, zmačkané, vykasané, vlhké. Laciné noční košili. Se špinavým, nečistým prádlem.

Tatínek říká, že je třeba dávat si pozor na dívky ze špatných čtvrtí. Fabričky. Prohlížejí si vás od hlavy k patě. Posmívají se. Dávat pozor, když člověk chce… aby ne… Mě to nezajímá. Netoužím chytit ty jejich špinavé nemoci. Špinavá ústa plná nemocí.

Nevím, proč jsem pořád volal Jeanie. Nedokázal jsem se hnout. Potřeboval jsem, aby otevřela dveře. Potřeboval jsem, aby mě viděla… Necítím se dobře. V novinách už nepíšou o Karen. Policisté se nevrátili. Už se nevrátí.

Dnes jsem byl zlý. Ale nemohu ti to říct, drahý deníčku. Ještě ne…

Deník Jeanie

Šla jsem se podívat do kuchyně. Nůž na maso byl na svém místě. No ovšem, přece si ho neodnese do svého pokoje. V kapse zástěry mám revolver. Je to možná směšné, ale já se bojím. Za hodinu musím jít dolů připravit čaj.

Stará se mě zeptala, jestli se mi tu líbí. Já jsem servilně přikyvovala: „Ano, samozřejmě, práce je lehká.“ Řekla mi, že jsem jako člen rodiny. Já jsem se rozplývala: „Ano, chlapci jsou milí.“ Usmála se a řekla: „Děkuji.“ Bylo to podivné. Vypadalo to, že mě už už obejme. Sdělila jsem jí, že půjdu před čajem ještě na chvilku nahoru.

Když jsem ráno uklízela její pokoj, tiskla jsem revolver pevně k sobě. Nechtěla jsem to číst, ale bylo to silnější než já: Musela jsem vědět, vidět. Jeanie, děvenko, nepouštěj se do té hry, nebo to špatně skončí.

Celá tahle záležitost čím dál víc páchne. Ptám se, proč je tak spokojený sám se sebou…

Podle té knížky lidé, kteří příliš milují své matky, jsou často střelení. „Potlačení.“ Říkám si, jestli je schopný milovat. Je tma. Dnes je úplněk, říká se, že to je noc vlkodlaků. Povzbuzující. Ale jestli uvidím vlka, vpálím mu kulku do hlavy. Bum.

Co to má znamenat, že byl „zlý“? Co chystá?

Hustě prší. Všechny zvuky jsou tlumené. Naservírovala jsem jim čaj a pak jsem šla zase nahoru. Dneska nevečeří, jdou s otcem do divadla. A ona se najedla ve svém pokoji.

Zdálo se mi, že slyším někoho mluvit, ale musela to být ona, asi si povídala sama se sebou…

Cítím se lépe, když tu nejsou. Trochu si odpočinu. Přečetla jsem dvě kapitoly z té knížky. Slyším auto…

Podívala jsem se z okna a opravdu je to jejich vůz. Vypadají vesele, smějí se. Hra byla určitě dobrá. Vzpomínám si, jak jsem jednou šla do divadla s Jackie. Tehdy jsem se ještě mohla smát. Už je to pěkně dávno. Slyším je, jak se dole baví. Je to psina, jak jsou si jejich hlasy podobné. Vyschlo mi v krku. Už hezky dlouho jsem si nedala pořádnou sklenici ginu. Fajn. Můj otec nešel nikdy spát bez své sklenice ginu. Říká se, že ti, co pijí vodu, tu dlouho nebudou. On už tu také není, Bůh si vzal jeho duši.

Deník vraha

Zdravím tě, můj drahý deníčku! Tady je nejzlejší chlapec ve městě. Je hezky. Včera večer jsme byli v divadle. Představení bylo legrační. Dávali Deset malých černoušků od Agathy Christie, a moc se nám to líbilo. Tatínek s námi rád chodí do společnosti. Je na nás pyšný. Myslí si, že jsem neviděl tu ženu v sále, která mu dávala znamení, ale já jsem ji viděl. Blondýnka, trochu při těle, s velkými ňadry. Musím o tom něco zjistit.

Říkal jsem ti, můj milovaný deníčku, že jsem byl včera hodně zlý. Já jsem totiž přes tvé složené stránky přilepil vlas, a dnes ráno – ó, jaké překvapení! Vidím, že vlas je přetržený, a předpokládám tedy, že tě někdo četl. Spočinulo na tobě špinavé slídičské oko, a až bude číst tyto řádky, bude vědět, že se prozradil. Dobrý den, drahý slídile… Měl bys toho velmi, velmi, velmi rychle nechat…

Nejsi určitě tatínek, co, ty špinavý slídile; možná jsi maminka. Jsi to ty, mami? Že bys byla najednou tak zvědavá… Nebo jeden z nás, Mark nebo Jack nebo Clark nebo Stark? Jeden z nevinných? Nemám moc rád nevinné čmuchaly, to už jsem dokázal… Nebo jsi to snad ty, Jeanie? Má malá tlustá Jeanie? Jak jsi byla neopatrná, jestli jsi to ty. Jak málo lpíš na životě. Slídilské řemeslo není žádný med, co? Ale buď klidný, drahý čtenáři, postarám se o tebe, buď zdráv…

Deník Jeanie

Co se má stát, stane se. Sbalila jsem si kufr a chystám se zmizet. Nasednu do prvního autobusu, který odsud pojede někam hodně daleko, a na všechno zapomenu. Najdu si místo někde jinde. Na takovéhle pitomé hry jsem už stará.

Když jsem se dočetla, že ví, byl to pro mě šok. Hodila jsem do sebe rychle za sebou tři frťany, abych se vzpamatovala, pán domu ještě nakonec pozná, že hladina v láhvi klesla… Slyším, že mě volají. Jdu tam.

Dvě novinky:

1. Protože tu chlapci nebyli, zašla jsem se podívat, jestli je něco nového. Bylo něco nového. Fotokopie jedné stránky novin. A ne ledajakých novin.

Novin z 12. března loňského roku s mou fotografií a fotografií té harpyje před prázdnými zásuvkami. Říkám si, jak se to ten neřád mohl dozvědět. Kromě toho nic. Jen ta fotokopie. Co to má znamenat? Pošle ji policajtům? Čte snad můj deník? Budu ho nosit u sebe. Jsem opilá… Pero mi vyklouzává z prstů.

Když teď piju, stoupá mi to do hlavy. Ale když nepiju, nemůžu spát, a pak, když bych měla přemýšlet, jsem ospalá, a to je pak jisté, že bych se vrátila do lochu, což já nechci. To ne, Lisette.

2. Stará si sem vezme na měsíc jednu svou neteř, protože její rodiče měli autonehodu a jsou v nemocnici, a jí je patnáct let a je určitě okouzlující atd., atd. Naštěstí já už tu nebudu, chválabohu. Protože se zdá, že se o to všechno Bůh postará. Dobrou noc všem, i mně. Usínám.

Deník vraha

Dnes ráno nám maminka řekla, že sem na měsíc přijede Sharon. Je to tmavovláska s černýma očima. Jednou jsme byli u ní na prázdninách. Hrál jsem si s ní na schovávanou ve sklepě a chtěl jsem ji strčit do kotle. Ale byla silnější než já a praštila mě, až jsem udeřil hlavou o beton a krvácel jsem.

Nikomu jsme nic neřekli, ani ona, ani já. Upozorňuji tě, drahý slídile, že je tedy zbytečné vyptávat se mé matky nebo mých bratrů, protože já ti budu lhát a oni o tom nebudou nic vědět… Jediného člověka, který by ti o tom mohl něco říct, už dávno hryžou červi. (Znáš OOZČ? Ochranná organizace zemských červů. Jmenovali mě čestným členem.) A na druhou stranu, pokud budeš klást takovéhle otázky, budu vědět s jistotou, kdo jsi, že? (Musím tomu slídilovi říct všechno.)

Každopádně je to dobrá zpráva. Aspoň si budu moct vyřídit účty s tou malou, špinavou svatouškovskou děvkou!

A vůbec, Jeanie, co jsi udělala s těma prachama a šperkama? Stopilas je? Přeju dobrý den!

Deník Jeanie

Pochopitelně, při mé smůle se stávkuje. Právě když jsem chtěla jít uklidit pokoje, přišly noviny a šup – je stávka. Telefonovala jsem na autobusové nádraží a tam mi řekli, že se to týká veškeré dopravy, a navíc že včera došlo ke srážkám a teď je všechno zablokované. Dívám se na své zavazadlo a nevím, co mám dělat. Všichni čtyři odjeli. Vozem. Doktor jel na kole. Říká, že se musí dostat do formy. Asi se té jeho přítelkyni zdá, že trochu tloustne, andílek… Protože jsem nucena tady zůstat, půjdu se aspoň podívat, jestli ten napínavý seriál pokračuje. Stará je dole, zabývá se květinami.

Na dnešek jsem uvařila kýtu na mátě. Měla bych tam přidat jedovaté houby, to by celý problém vyřešilo jednou provždy…

Tak já se tam jdu podívat a hned se vrátím.

Rozhodně se to nezlepšuje. Proboha, to je neuvěřitelné! Stopila, šperky? Ano, bohužel byly stopeny do hluboké kapsy pana Bobbyho! „Sejdeme se zítra v půl jedné v Sheratonu. Vezmu šperky k sobě, je to jistější.“ Kecy. Čekala jsem v Sheratonu až do čtyř, málem jsem tam vystála důlek. Po Bobbym nebylo ani vidu ani slechu. Pak že prý láska! A nakonec mě odtud vrátný vyhodil, protože si myslel, že jsem prostitutka. To není možné, já mám prostě smůlu.

Začalo sněžit. Špinavý šedivý sníh, který vše zakrývá a tlumí zvuky, ale aspoň to přiměje dívky, aby se necouraly po nocích venku.

Špinavý čas pro vrahy.

Přemýšlela jsem o posledních záznamech toho cvoka. Ta hodná střízlivá Jeanie v duchu klidně přemýšlela. A víte, co mě napadlo? Napadlo mě, že sice nemůžu jít za každým z těch bratříčků a otevřeně se ho zeptat: „Tak co, drahoušku, to vy jste chtěl hodit Sharon do kotle?“, pokud nechci být prošpikována nožem za nejbližším rohem chodby, ale mohla bych se na to zeptat Sharon samotné. Kdo je ten mrtvý, který by mi mohl poskytnout informace? Svědek? Určitě. Jsem na nejlepší cestě skončit jako on.

V knížce se píše, že blázni o sobě rádi mluví. Díky tomu často vrahy dopadnou. Je potřeba, aby mluvili, anonymita je tíží, chtějí slávu, toho bych možná mohla využít. Musím přemýšlet. To je rozhodně slovo, které teď používám nejčastěji.

„Tlouštík“. Páni! Praštila bych je, ty „tlouštíky“, ty pořízky bez mozku, kteří pořád něco žvýkají. Čtyři nařvané dětičky plné masa a prachů, čtyři zatracení ufňukaní kovbojové… Panebože! „Panebože“, fajn, jestli se to pánubohu nelíbí, ať mi napíše na adresu: Jeanie Na dně, ulice Naděje číslo 0, ve slepé uličce, Severní pól. Určitě to dojde, čekám.

Je to divné, od té doby, co vím, že nemůžu odejít, jsem rezignovala. Nevěřím na osud, ale možná že právě to je můj osud, možná mám odhalit toho blázna. A pak? Zabít ho? Nemohla bych ho zabít. Ale možná budu muset… Dám si cigaretu a půjdu zatopit.

Deník vraha

Takže tlustá Jeanie je pořád tady. To nás musí určitě moc milovat. Já jsem si myslel, že bude zlá a odejde. Ale ne. Zůstává. Možná se bojí, že by měla za zadkem policajty z širokého okolí. A její tlustý zadek by určitě nepřehlédli. Ale uvědomila si, že by ji stejně dobře mohli sebrat tady? Klidně. Koneckonců, kdo by ji chránil? Stačilo by poslat jim novinový výstřižek… Ale kdo by to udělal? Tady jsou jenom sami hodní chlapci. A jedna moc ošklivá Jeanie…

Jinak, můj deníčku, sněží. Krásný bílý sníh jako vous Santa Clause… miluji dárky. Jsem šťastný, že budu mít Sharon jako vánoční dárek.

Dnes jsem měl závrať. Bylo to poprvé. Ležel jsem na posteli a myslel na to všechno, na Karen a tu holku z Demburry, a pak jsem vstal a chtěl si vzít svetr a měl jsem závrať, všechno se se mnou zatočilo. Opřel jsem se o postel a přešlo to. Ale nemám to rád. Tak silný člověk, jako jsem já, sebejistý, dalo by se říct profesionál, si nemůže dovolit holčičí potíže.

Teď je slídil spokojený, bude číhat na každou naši nevolnost. Vidíš, ty slídile, jak o tebe pečuju. Ale protože vím, že proti mně nic nezmůžeš, že proti mně nikdo nic nezmůže, nevím, proč bych ti něco tajil…

Mám tě rád, slídile, má tě tak rád, tebe, který mě zuřivě čteš, každý den, schovaný tady v maminčině pokoji, s nosem v jejích sukních, ty odporný slídile, čteš rychle, rychle, a zatímco čteš, ve chvíli, kdy máš hlavu skloněnou, stoupám nahoru po schodech… Nemám ruce prázdné, to ty víš… Jsem těsně za dveřmi, otočil ses tak rychle, že sis málem ukroutil krk, a teď se neodvažuješ číst dál… Jdi pryč! Jdi pryč!

Zabiju tě, to ti přísahám. Až mě přestane bavit si s tebou hrát, zabiju tě. Najdu něco, co tě bude bolet, opravdu hodně bolet, protože ses odvážil zaútočit na mě. Člověk musí být blázen, aby na mě zaútočil.

Zatím ti poskytnu indicie. Skvělé čerstvé indicie, které můžeš přežvykovat ve svém pokoji. Ostatně, zamykáš dobře svůj pokoj? Ha, ha, ha! Máš rád můj papírový smích? Zde je jedna velmi důležitá indicie: jako jediný z nás mám rád tuřín. Buď zdráv!

Deník Jeanie

Dnes odpoledne jsem si myslela, že umřu strachem. Ten hajzlík napsal, že jde nahoru po schodech, a na chvíli jsem mu to uvěřila. Myslela jsem si, že se otočím a uvidím, jak se nade mnou blýská sekyra, sekyra mi nahání největší strach, představuju si, jaké to asi je, být rozpůlený sekyrou!

Zkazila jsem jehněčí curry, nic jiného k jídlu nebylo, doktor zuřil. Měli jste vidět ty jejich obličeje! Potom jsem šla za Starou, oni odjeli. Jdu za ní a říkám: „Co kdybychom uvařili dneska k večeři tuřín?“

Podívala se na mě udiveně. Možná proto, že jsem byla trochu cítit vínem, nevím. „Tuřín, co to je za hloupý nápad!“ řekla a pohlédla na mě úkosem. „Chcete zhubnout nebo co?“ „Ne, ale u nás doma jsme to vařili často a moji bratři to zbožňovali, madam,“ odpověděla jsem a tvářila se co nejnevinněji.

Mile se usmála, pokrytecky a potměšile, že mě až zamrazilo: „Moji synové nemají tuřín rádi.“ „Ani jeden?“ „Ani jeden. Nikdy jsem je nedokázala přimět, aby ho vzali do pusy,“ a znovu se pustila do pletení nějaké modré a žluté příšernosti. (Tentokrát pro Starka.) Závěr: Ten kluk si ze mě dělá legraci. Skvělé.

Zavolala jsem na nádraží: pořád nic. Navíc se blíží sněhová bouře. Myslíte si, že mě to udivuje? Dobrou noc. Mám toho po krk.

Ale co chtěl říct tím zatraceným tuřínem? Je to snad nějaký symbol? „V podvědomí nemocného tuřín symbolizuje ochablý penis jeho otce, který ho vzrušuje, a kvůli tomu zabíjí ubohé holky, které podezřívá, že zaujaly místo jeho matky a těší se s ním.“ Tuřín tak symbolizuje v širším smyslu muže, a blázen, který není blázen, doktor Knock, je tedy homosexuál. Bravo, Jeanie, ta knížka ti opravdu pomáhá. Dnes večer ji dočtu.

Měla bych si koupit další.

Deník vraha

Dobrý den, Jeanie.

Zdálo se mi o tobě.

To, co jsi dělala, byla špinavost.

Měla by ses stydět.

Děvko.

Děvko, děvko, děvko. Jsem rozčilený. Je mi horko. Musíš se mnou hrát opatrně, Jeanie, slyšíš? Slyšíš, ty děvko? Myslíš si, že nevím, co dělá tvoje matka? Nesmíš mě podceňovat, Jeanie. Už mi není dvanáct, víš? Jsem muž. Skutečný muž. A já ti ukážu, co to znamená, ty domýšlivá couro. Tatínek pořád říká, že jsou děvky, které je potřeba držet zkrátka. Děvky jako Karen. Jako ty ostatní.

Jsem zpocený, pot mi kape na papír, určitě to nejsou slzy. Nikdy nepláču. Nemám čas plakat. Mám moc práce. Musím se postarat o tolik kurev. Používám teď pořád hrubé výrazy, mám to rád, i když je to špatné. Ve městě, když se mnou někdo mluví, se usmívám, a přitom si v duchu říkám spoustu hrubých a sprostých slov, a oni to nevědí.

Nejsem Mark. Ani Clark. Ani Stark. Ani Jack. Nevím, kdo jsem. Nevím to, rozumíš?

Ale mám moc rád tuřín.

Deník Jeanie

A co když je to pravda? Co když to neví? Co když píše svůj deník, když je praštěný? Když si nepamatuje, kdo je. Ví, že je jeden z nich, ale který? Proto to píše. Protože doufá, že si vzpomene. Že se konečně doví, kdo je.

Někdo zvoní. Jdu se podívat.

Představte si, kdo to byl! Byli to policajti. Kladli tytéž otázky jako před měsícem. Zdá se, že někdo něco viděl. Nějaký stín venku tu noc, v kostkovaných kalhotách. (Teď už je to víc než stín.) Všichni v téhle čtvrti mají kostkované kalhoty, jako kdyby tu pruhy neznali. Ale přesto se kruh stahuje. Jsem přesvědčena, že ho nakonec dostanou. Fajn, Jeanie, zasloužila sis čaj s brandy. A proč ne dva?

Deník vraha

Maminka řekla, že Sharon přijede za tři dny. Tatínek odjel s Jeanie, která chtěla jít do knihkupectví. Hustě sněží. Mám chuť něco rozmačkat. Mám silné ruce. Dokážu zabít zvířata holýma rukama. Dokonce i psy. Například psa Franklinových. Špinavého psa, který pořád štěkal. Zlomil jsem mu vaz. Jsem velmi silný. Jako Clark, přesně, drahý slídile, nezapomněl jsem na tebe. Požádej Clarka, ať ti ukáže, jak je silný. Krásný a silný.

A vůbec, co je s tuřínem?

Mám žízeň. Mám pocit, jako by mi jazyk opuchl a dusil mě. Musím mít pootevřená ústa. Dnes v noci jsem se počural. Probudil mě pocit vlhkosti, rychle jsem vyměnil prostěradlo. Teď je mezi ostatními, můžeš klidně čmuchat v koši se špinavým prádlem, jestli tě to baví…

Nesvědčí to snad o citlivé povaze? Jako má například Jack? Nervózní povaze, povaze umělce, mizerného počuránka. To proto, že jsem teď unavený, a mám v puse ten velký jazyk, pořád mám žízeň a příliš mnoho piju, ale to je moje věc, slyšíš, jen moje věc, a o ty, kteří o tom nejsou přesvědčeni, se postarám…

Zdálo se mi o Sharon.

A říkal jsem si, proč jsi asi jela do města, Jeanie. Není ti líp tady v teple? Nechtěla jsi nás přece opustit? Myslím, že při tom sněžení by bylo tělo zakryté za dvě hodiny. Jen malá hromádka na silnici. Jen jehlové podpatky by z ní trčely… To by bylo tak krásné. A malá kaluž moči, která by pomalu mrzla na hlavě bílé mrtvoly… Tak si říkám, proč tě vlastně dál nechávám tady, drahý deníčku, jsem k těm slídilům příliš hodný.

Deník Jeanie

Několik věcí. Tak především jsem si koupila knihu o psychopatech. Doktor se mě ptal, co budu dělat ve městě. „Kupovat detektivky,“ odpověděla jsem. „Vy čtete ty pitomosti?“ zamumlal. „Ano, občas, člověk si u nich odpočine.“ Co se o to vůbec stará, ten tlusťoch? Samozřejmě, já nemám peníze na zábavu v kytičkovaných kalhotkách!

Je fajn být venku, dýchat sníh, který voní tak svěže, těší mě to, navzdory mně samotné i vážnosti situace.

4.

Hrozby

Deník Jeanie

Myslím, že začínám chápat taktiku toho hajzla. Nechává mě, abych postupně podezírala všechny, jednoho po druhém, a doufá, že zabloudím při ověřování jeho falešných stop.

Pořád myslím na ty nevolnosti, které má stále častěji. Je to zlé znamení, které upozorňuje na blížící se krizi (Jeanie, děvenko, ty mluvíš jako univerzitní profesor), nebo dobré znamení, protože to naznačuje, že se začíná hroutit? Ta žízeň… Žízeň po krvi, ovšem! Po čerstvé krvi. Myslím na to děvče, co přijede, Sharon. Zdálo se mu o ní. Možná by ho dokázala zabít. Velká a silná dívka, která by ho srazila jedinou ranou pěstí…

Přemýšlela jsem o těch kostkovaných kalhotách. Ty jeho by musely být od krve. Pokud si je nevypral sám, když se tu noc vrátil domů.

A propos, prádlo: prohlédla jsem koš a samozřejmě tam bylo špinavé prostěradlo. Mám se jít zeptat Staré, jestli se některý počurává v posteli, nebo se počurával, když byl malý? Nevím.

Je to psina, jak můžou být „čtyřčata“ rozdílná. Ale je také rozčilující vidět jednoho člověka ve čtyřech exemplářích. Bylo by zábavné, kdyby každý mohl vyjádřit různé stránky svého charakteru prostřednictvím osoby z masa a kostí. Já bych byla Jeanie Zlodějka, Jeanie Zamilovaná, Jeanie Služtička, Jeanie Velká dobrodružka…

Říkám si, co bych asi dělala, kdybych měla nějakou vážnou stopu, chci říct, kdybych viděla jednoho z nich, jak mě sleduje, Jacka s jeho krásnýma očima, nebo Marka v jeho tmavém obleku, nebo stále žertujícího Starka, nebo Clarka hltajícího buráky.

Každopádně bych neudělala to, co Karen, nešla bych to probírat s chlapem ozbrojeným sekyrou, ale to nemohla tušit. Stejně jako já jsem nemohla tušit, že se ocitnu lapená sněhem v téhle smrduté díře, s generální stávkou na krku a vrahem s andělskou tváří (ale botami číslo čtyřicet šest) ve vedlejším pokoji.

Dnes večer nedokážu přestat psát. Dokonce ani nemám chuť se napít. Zapaluji si cigaretu, je dobrá. Dívám se na zasněžené okno Bearyových naproti.

Venku štěká pes, je ticho, je to jako na pohlednici; to mi připomíná, že tento týden si chce jít Stará vybrat s jedním z chlapců vánoční stromek. „Potřebuji chlapce, aby ho odnesl,“ řekla, jako kdybych nikdy nenesla vánoční stromek.

Pokusím se usnout. Zkontroluji ještě, že mám revolver po ruce, dveře jsou zamčené a okno zavřené. Dobrou noc.

„Jeanie je hloupá. Jeanie si zaslouží popravčí kůl.“ Bezva, děvenko.

Je půl třetí odpoledne. Právě jsem se dozvěděla, že tak vyhrožuje a vytahuje se, protože se cítí být v pasti. Nemůže mi nic udělat, tak štěká. Vyhrožuje mi. Snaží se mě zbavit. Protože ví, že ho můžu dostat a že to udělám. A zároveň nechce, abych odešla. Proč? Proč nechce? Protože našel někoho, s kým může hrát, to je můj dojem.

Dnes večer – výjimečná událost v tomhle Frankensteinově domě – mají hosty. Manželský pár, on je také doktor. Připravila jsem pěknou kambalu a Stará dokonce upekla domácí koláč. Děti budou rády… Ale tady nejsou děti. Jsou tu čtyři mladí muži.

A i když jsou trochu neohrabaní, ani jeden se nechová jako dvanáctileté dítě. To mě mate. Proto se mi nedaří vidět za těmi slovy nějakou tvář. Protože se nehodí k žádnému z nich. Je to, jako kdyby se jeden z nich v duchu vracel do doby, kdy byl chlapcem.

Zdejší chlapci. Pevně srostlá skupina. Skutečná rodina. Reklama na vlast.

Venku zuří mohutná sněhová bouře. Nevím, jestli hosté přijdou. Měla bych si vyžehlit zástěru. Tlustá šmudla Jeanie si vyžehlí zástěru. V pěkné prádelně hned vedle pokoje své drahé zaměstnavatelky.

Kdybych tu žehlila celý den, určitě bych ho nakonec viděla jít do pokoje jeho matky… Ne, to je pitomost. Vezme si svůj deník k sobě, to je vše. Plýtvám silami na hlouposti. A propos, síly: kde je ta zatracená láhev ginu, vzpruha mých starých kostí? Mám toho po krk, potřebuju oddech.

Deník vraha

Dnes večer přijdou na večeři doktor Milius a jeho žena. Neznám je. Je to tatínkův kolega. Maminka řekla Jeanie, aby se postarala o kuchyň a vypadala čistě. Všichni odpočívají. Odjezd ve tři hodiny: Mark musí navštívit klienta, Stark si jde koupit nějaký počítačový program, Clark musí jít na přednášku a Jack má zkoušku ze zpěvu. Clark se možná stane kapitánem svého družstva. Je spokojený. Mark také, protože jeho zaměstnavatel ho doporučí do jedné velké advokátní kanceláře, až získá diplom. Stark celé dny maká, protože za měsíc mají mít kontrolu. Jack nám zahrál svou poslední skladbu, není to špatné, možná trochu romantické, ale člověk se nezmění.

Přejděme teď k vážným věcem. Zdá se, že policie hledá chlapce v kostkovaných kalhotách.

Kdyby se šel tatínek podívat do garáže, zjistil by, že v hromadě starých hadrů chybí kostkované kalhoty, které si bere, když opravuje auto. Maminka je určitě vyhodila, protože byly prožrané od molů. Nebudeme s tím dělat žádné cavyky…

Mám dojem, že Jeanie něco schovává v zástěře, něco těžkého. Ale co? Považuje se snad za Jamese Bonda? Že by to byla pistole? Bazuka? Ne, ne Jeanie, má oblíbená děvka, kterou si nechávám na konec… Jednou v televizi ukazovali, jak se zabíjí prase, jak ho celé rozpárají; to by bylo něco!

Vidím, drahý deníku, že se vzdaluju od svého původního záměru, jímž bylo popisovat život naší rodiny a mé rejdy, mé temné rejdy, jak by řekl prokurátor, kvůli tomu ošklivému slídilovi, který si zahrává s ohněm…

Máš mě opravdu za idiota?

Takže jak jsem řekl, budu ti zase vyprávět o nás.

Bearyovic dítě brečí, a to mi brání se soustředit. Je to otravné, nemám rád děti, nemám rád tohle dítě.

Mark nosí pořád elegantní a drahé kravaty, je do jisté míry koketní. Clark miluje špinavé tepláky a vysoké boty. Stark má také rád vysoké boty, pestrobarevné svetry a vlněné nebo bavlněné čepice. Jack dává přednost klasickému volnému tričku a semišovým botám. Moji bratříčci. Jsem najednou celý zjihlý, když pomyslím na nás, na mé milé bratříčky.

Kašlu na Supermana a ostatní superhrdiny s jejich příběhy na draka, já, já jsem superhrdina, ne ve vesmíru, ne: tady na Zemi, se skutečnými oběťmi, se skutečnými děvkami, mnohem horšími a nebezpečnějšími než celé hejno rozzuřených mimozemšťanů. Já a mí bratři, my jsme skutečná esa, říká nám tak tatínek, tak já mizím, čau, můj drahý deníčku, čau, ty mizerná děvko!

Deník Jeanie

Skvělý večer. Doktor Milius je krásný vysoký stařec, velmi důstojný, ne moc zábavný, ale nakonec… Jeho žena je zářivá blondýna trochu při těle, spokojená sama se sebou, okouzlená pohledem na krásné ramenaté chlapce a vůbec, s tunami diamantů mezi svými ňadry, ty šperky byly krásné (a ňadra také, alespoň soudě podle vyvalených očí mého doktora), takže, jak říkám, „můj drahý deníčku“, nádherný, skvělý večer.

Tak především – kambala měla velký úspěch. Potom jsem pozorně sledovala své okolí: Clark vypil obrovské množství vody, myslela jsem na tu strašnou žízeň, o které mluví, a Stark si dal nášup pomfritů, nezapomněla jsem na tu zmínku o pomfritech. Já jsem servírovala tiše a diskrétně, skutečná domácí myš, a oni se cpali, mňam, mňam, křup, chroust. „Drahý doktore, co si myslíte o řeckém polychromním umění?“ A jeden doušek burgundského. „Tedy, drahý kolego, myslím, že je trochu přeceňované.“ Tři doušky moku, srk… „Třeba jeskynní malby z třetího tisíciletí před naším letopočtem v jihozápadní Habeši, to je zajímavé.“ Ostrý hlas úplně pitomé blondýnky, která se chce za každou cenu zúčastnit konverzace: „A co stoličky, co je s nimi?“ – „Ale má drahá, pracuje se na tom… Chce si nechat dát korunky, ale já nechci, má ještě velmi dobré zuby, a ten koláč, ten je doooobrý, domácí, sk utečně fan-tas-tic-ký!“

Hleďme, hleďme, další rychlý a chlípný pohled mého doktora na ženu jiného? Stará se zdá být méně stará, je nalíčená, vystrojená, konečně nemusela by to být ošklivá ženská, elegantní, dalo by se říct „jemná“. Ty čtyři příšerky byly urostlé, velmi elegantní… a přitom jeden z nich se ještě počurává!

Vlastně všichni působili velmi uvolněně, nikdo nevypadal, že něco skrývá. Jednu chvíli začala blondýna mluvit o „té strašné vraždě Karen“, ale doktor řekl, že by se tímto tématem raději nezabýval u stolu v přítomnosti dětí. (Jakých dětí?)

Potřebovala bych si přečíst všechny poznámky od začátku… mám je dát ofotit? A pak, psát si deník není tak snadné, protože je spousta věcí k vyprávění, jak toho, co se děje reálně, tak toho, co se mi odehrává v hlavě. A protože píšu pomaleji, než myslím, na některé věci při tom zapomínám.

Ta nová knížka je složitá, vůbec jí nerozumím, mám toho dost, číst si knížky a přitom čekat, až mě zavraždí. Už aby se něco dělo.

Deník vraha

Je noc. Jsem ve svém pokoji a píšu. Slyším, jak pero škrábe po papíře, po mém krásném bílém papíře, trochu krémovém, jako mléko, všichni spí. Já nespím, jsem vzhůru.

Číhám na jejich dech.

5.

Pokus

Deník vraha

Maminka šla dnes večer spát s tatínkem, představuji si, co asi dělají. Asi se navzájem dotýkají a dávají si pusu a pak možná, ne, nechci na to myslet, mám mokré ruce, utírám si je do kalhot od pyžama, hned u… Nesmím se ho dotýkat, pak by se mi chtělo čurat.

Nevědí, že jsem ji poznal, tu blondýnu z divadla. To bylo příliš, přivést ji sem. Teď jsem si jistý, že tatínek a ona asi… Kdyby to tak maminka věděla.

Dívám se, jak padá sníh, a je to moc hezké. Tento týden půjdeme vybírat vánoční stromek. Všechno musí být připraveno na příjezd Sharon.

Chtěl bych se projít po chodbě, poslouchat za dveřmi, všechno prošmejdit. Rád se procházím v noci, je to, jako by to byl jiný dům: dům lejster v tatínkově pracovně, dům nožů v kuchyni, dům zavřených dveří, chrápání, praskajících schodů, vrzajících parket. Je to jako dům upírů, a já řídím obřad, mistr rituálu, nejvyšší kněz černých mší. Vítr se opírá do oken, dívám se, jak fučí, a usmívám se na něj.

Rozhodl jsem se, jdu na obchůzku. Člověk nikdy neví. Někdo může neopatrně nechat otevřené dveře. Nějaké dítě se může objevit pozdě v noci venku a už nikdy se domů nevrátí, nebo se vám třeba otře o nohy nějaká kočka. Vezmu si svetr pro případ, že bych musel jít ven. Nazuju si pantofle, nemohu vám říct, jakou mají barvu, ale jsou velmi hezké, máme všichni stejné, ale každý máme jinou barvu. Upletla nám je maminka.

Nádherná procházka. Velmi tichá. Opatrná. Po špičkách. Hlavně abyste sem nezabloudili, ať jste kdokoli, protože jsem dokonale vzhůru a čekám, čekám na vás.

Je pět hodin. Připravil jsem překvapení pro špiona. Díky tomu, co jsem našel ve skříni v pracovně. Jdu si honem lehnout, jsem promrzlý. Dveře jejího pokoje byly zavřené. Bohužel. Dal jsem břitvu zase na místo.

Deník Jeanie

Třesu se jako sulc a píšu nakřivo. Myslím, že jsem neměla nikdy v životě takový strach. Jestli někdo najde tenhle sešit, ať se nediví, že jsou řádky roztřesené a načmárané, ale já mám opravdu strach. Takový strach, že nemohu líčit vše postupně, musím nejdřív vyprávět o dnešní noci.

Dnes v noci jsem cítila něco za dveřmi jako tenkrát, s trhnutím jsem se probudila. Klika šla pomaloučku dolů. Řekla jsem: „Pozor, mám revolver.“ Řekla jsem to potichu, ale zřetelně. A nějaký hlas, hlas za dveřmi, odpověděl: „Stejně tě zabiju.“ Vrhla jsem se ke dveřím, nevím proč, bylo to šílenství; otevřela jsem. Ale nebylo tam nic, jen jakýsi pach. Podivný pach. Pach moči.

Tak tolik k dnešní noci.

Hned ráno po snídani, když všichni odešli, jsem šla nahoru. Alespoň myslím, že všichni odešli. Vzala jsem plášť, sáhla do podšívky a vyndala štos papírů, už toho začíná být pěkný balík. Sedla jsem si na bobek vedle šatníku a poslouchala zvuky, ale protože si Stará prozpěvuje, snadno zjistím, kde je.

Četla jsem, když vtom najednou slyším dech. Dech za zády. Těžký. Spíše supění. Ztuhla jsem a odjistila revolver v kapse. Nesmím se pohnout. Žádná prudká gesta. Je za mnou, zvedá nůž, vytáhla jsem revolver a otočila jsem se. Nikdo. Jdu do koupelny, jediným kopnutím otevírám dveře, tak prudce, že narážejí na zeď, nikdo. Ale přitom stále slyším dech! Stále slyším něčí dech!

Vracím se do pokoje s revolverem v ruce. Na nočním stolku je jen budík a prášky na spaní, které patří Staré. Dívám se na postel, velkou postel přikrytou přehozem s třásněmi, dlouhými růžovými třásněmi, které sahají až na zem.

Teď se dech zrychluje. Jako kdyby se… nebo jako kdyby měl strach. Jsem těsně u postele, musím zvednout ten přehoz, to musím udělat. Konečně se to dozvím. Kradu se k posteli, na co si to hraje? Bože můj, co to chystá? Nemám odvahu nadzvednout tu látku, natahuji ruku, opět strnu. Dech se totiž mění v hlas, v hlas, který šeptá, v noční hlas, v tichý a hrozivý noční hlas, který vyslovuje mé jméno, několikrát: „Jeanie, Jeanie, pojď sem.“ Slyším podivný zvuk a uvědomuji si, že to na sebe narážejí má kolena. „Pospěš si, jsem netrpělivý. Ha ha ha.“ Teď se směje, je to ostrý smích, spíše chechtot, smích připomínající kašel, smích starce.

Dívám se na tu smějící se postel, zřetelně slyším řezníkův klaxon dole na ulici, ale tady je ticho, a vtom si uvědomuji ještě něco, už neslyším zpěv, dům jako by byl náhle prázdný.

Smích umlkne, je ticho, úplné ticho, zavrzal schod, bleskově se otáčím, pak se rychle vracím k posteli. Vtom se ostře rozezní zvonek. Lekla jsem se, až jsem narazila plnou vahou do postele a ta se odšoupla. Koberec je vytažený a postel odšoupnutá, ale pod ní nic nevidím. Už neslyším žádný dech, nic.

Jen jakési šustění. Možná že začínám šílet. „Jeanie!“ Nadskočila jsem. „Jeanie, co je s vámi? Už bude jedenáct hodin! Jeanie?“ Ostrý hlas mě bodá do mozku. „Řezník přijel, Jeanie, pojďte dolů!“ – „Ano, madam, už jdu!“ Můj hlas je divný, jakoby ochraptělý. „Už jdu!“ volám hlasitěji. Nikdo nejde, a tak se rychle shýbám, nadzvedávám látku, připravena na to, že dostanu ránu nožem přímo do obličeje, ale nic tam není. Jen malý šedočerný magnetofon, který se točí naprázdno.

Ještě teď se třesu. Sebrala jsem magnetofon a šla jsem dolů. Nevím, proč jsem ho vzala, bylo to hloupé, mohl si myslet, že ho nikdo nenašel. Koneckonců nevěděl jistě, že čtu jeho deník.

Třeba tam vůbec žádný vlas nedal. Možná je to jen hra pro pobavení, a ve skutečnosti nic neví. Možná to napsal jen tak a ani tomu sám nevěřil. Teď ovšem bude vědět, že někdo vzal magnetofon. Ale je pozdě, už jsou doma, nemůžu ho už vrátit zpátky na místo. Schovala jsem ho ve svém pokoji pod spodní prádlo.

Právě se chystají k večeři, myjí si ruce a tak podobně. Magnetofon. Baví se. Dělá si ze mě legraci. Tak tohle našel v pracovně. Váhám, zda nemám v odvetu vzít jeho poznámky. Zní to hloupě, ale tenhle výraz mě právě napadl. „V odvetu.“ Jdu dolů, někdo zvoní.

Deník vraha

Vzala ho. Sáhnul jsem pod postel. Nic tam není.

Ty jsi ale musela mít strach, chudáčku Jeanie, určitě sis myslela, že nastala tvá poslední hodinka, ale to ses spletla. Člověk se v životě tolikrát splete. Teď musíš vrátit magnetofon, který ti nepatří, slyšíš, Jeanie? Musíš ho dát zpátky na místo. Zítra přijede Sharon, a v domě musí být všechno na svém místě. Je třeba uctít Sharon. Takže ty vrátíš magnetofon a já ti možná odpustím.

Byl to jen žert, Jeanie, roztomilý žert. Brzy na shledanou.

Deník Jeanie

Ne, nevrátím ho na místo. Nepadá v úvahu. Udělal jsi velkou chybu, ty mizerný hajzle, a zaplatíš za ni. Protože teď mám důkaz. Důkaz, že v tomhle baráku je blázen.

„No, slečno, je to evidentně špatný žert, ale přece jen pouhý žert, že ano? Kdybychom měli zatknout všechny, kteří si dělají legraci… Ha ha ha!“ To nevadí. Nechám si ho.

Nevím proč, ale hodně si slibuju od Sharonina příjezdu. Spojenec. Někdo, s kým se o tohle všechno můžu podělit. Někdo normální, kdo mi pomůže dostat se odtud.

Jdu na záchod.

Využila jsem toho, abych prozkoumala likéry, to zahřeje. Jedna malá sklenička, to je všechno.

Měla jsem strach, aby dolů nepřišel doktor, ale ten asi čte nějaký lékařský časopis.

Tedy abych se přiznala, byly to dvě skleničky. No a? Musím se trochu vzpamatovat. Ráda bych viděla vás na mém místě!

Deník vraha

Koupil jsem Jeanie dárek. Bude se jí moc líbit. Dám jí ho zítra. Ne přímo do ruky, to dá rozum. Nějak to vymyslím. Právě jsem ji viděl jít dolů a pak zase nahoru, utírala si při tom pusu. Nejspíš si dala nějaký likér. Nevšimla si pootevřených dveří: dávala pozor především na tatínka. Káča. Viděla by dvě krásné modré oči, jak ji neustále sledují, oči andílka.

Deník Jeanie

Dárek? Stává se najednou nějak skoupý na slovo. To mě znepokojuje. Nemám čas se tím dál zabývat, slyším přijíždět auto. To musí být taxík, který přiváží Sharon.

No vida, úplně jsem zapomněla na taxík. Ale taxíkem se nedá jet daleko. Rozhodně ne když je člověk švorc. A pak, to zanechává stopy.

Dobrá, jdu dolů. Jsem nervózní. Mám sucho v ústech. Tři hodiny. Sharon je krásná dívka, tmavovlasá, s jiskrnýma černýma očima. Vysoká a štíhlá. Zdvořile mě pozdravila, políbila svou tetu na koutek úst, podala ruku svému strýci.

Chlapci tu nebyli. Přišli v poledne, úplně promočení, všichni ji políbili. Byli trochu rozpačití. Mark měl pod paží spis, bezpochyby proto, aby vypadal důležitě, a Clark ji zdvihl do vzduchu, aby předvedl své býčí svaly. Doktor byl zdvořilý, nic víc. Nevypadal nijak nadšeně, je to dcera bratra jeho ženy, to je znát. Bedlivě jsem pozorovala chlapce: nic zajímavého.

Ona se netvářila nevlídně na žádného z nich. Možná zapomněla na příhodu s kotlem. Anebo si myslí, že je to dávná historie.

Nezačínejme zase s tím „možná tohle a možná tamto“. Jeanie, z tebe se stává opravdová spisovatelka.

Klidná rodinná večeře, zbývá jen čekat na zprávu Jacka Rozparovače. Jack Rozparovač… ta shoda jmen… To nutí k zamyšlení. Ten malý Jack rozhodně…

Musím také najít způsob, jak si promluvit se Sharon. A co když se mi vysměje? Přestalo sněžit, prý bude hezky.

6.

Výměny

Deník vraha

Trubte, trouby z Apokalypsy! Bořte se, zdi Jericha! Sharon, ta zrádkyně, přijela! Modloslužebnice je v těchto zdech… Právě jsem viděl v televizi Samsona a Dalilu. Byla to psina. Každý z nás má určitě nějakou tajnou sílu. Kterou skrývá před ostatními, aby mu ji někdo neukradl. Rozhodně ne jedna z těch děvek.

Mne by nikdy nedostali. Žádná Dalila. Žádná Sharon. Jediný, komu důvěřuju, jsi ty, drahý deníčku, ty mě nezradíš. Slídila nepovažuju za důvěrníka, to je divák. A mohu-li to tak říct, divák dočasný, velmi dočasný, ach, ach! Jako tamten, co se mi chtěl postavit do cesty. Páté kolo vozu. Exitus, ten divák.

Byl jsem k Sharon velmi milý. Cítil jsem, že nás Jeanie všechny sleduje. Jsem vždycky zdvořilý k dámám. Všichni jsme k nim zdvořilí. „Ženu ani květinou neuhodíš,“ říká maminka. Já jsem nikdy ženu neuhodil, já je odstraňuju, to je všechno. Žertuji, drahý deníčku, mám radost. Jsem krásný vrah v nejlepším věku, v rozpuku mládí, lovec na válečné stezce, lovec, který právě zvětřil velmi lákavou kořist. Ale kamarádi, musíme si dát bacha! Vzhledem ke všem těm policajtům, kteří tu kolem šmejdí, se mi musí podařit senzační kousek.

Samozřejmě, slídile, ty se mi v tom pokusíš zabránit. Hodně štěstí.

Cítím nohy. Je to nepříjemné. Mám pocit, jako bych se svlékal v pokoji s dívkou a ona by řekla: „Něco tu smrdí,“ a já bych věděl, že jsou to mé nohy, vlhké a horké, z nichž se line ten hrozný pach.

Nemám rád pachy, dusí mě. Přivádějí mě k myšlenkám na sprosté věci.

Kruci, zapomněl jsem na dárek pro Jeanie, hned jí ho odnesu, jinak si bude myslet, že neplním své sliby.

Deník Jeanie

Takže on mi hraje divadlo. Ten samolibý chlapec. A myslí si, že mu smrdí nohy. Komplex méněcennosti, klasický, doktor Watson, stačí si přečíst ty správné knihy! Problém je v tom, že já, Jeanie Huba-nevymáchaná, můžu těžko uvěřit, že knihy mohou takovéhle věci znát a rozpitvat vám někoho, aniž by ho viděly.

Sharon je v nebezpečí. Zabije ji, vím to. Příliš se vychloubal, teď to musí udělat. Sám si to dokonce dal za povinnost, proč? Protože má strach, že selže? Protože se mu do toho nechce? Dalila… Sharon… Byl snad do ní zamilovaný? Zdá se mu, že ho Sharon chytila do pasti?

Uvědomuji si, že trávím víc času hledáním důvodů jeho jednání než pátráním po tom, kdo to je, a že řešení je před mýma očima, zatímco já ho vytrvale hledám ve své hlavě.

Dnes večer se bavili o nehodě Sharoniných rodičů, nic moc vážného. Sharon chce pracovat s počítači, jako Stark. Byl tím nadšen a snažil se k ní po jídle připojit. Doktor otevřel láhev sherry. Chlapci nemají rádi alkohol (ne jako jejich otec), matka si vzala slzu a já dvě. To je jejich zvyk, nabídnout mi skleničku, když pijou, abych se necítila odstrčená nebo ponížená. Co na tom, že mě chlapci zmasakrují!

Někdo zaklepal na mé dveře. Opravdu zaklepal, tři rány, jedna za druhou. Ne moc silné. „Kdo je tam?“ Žádná odpověď. Cožpak nikdo nevstane, aby se podíval, co se děje?

Někdo kašle za dveřmi.

Bože, učiň, ať sejde někdo vyčurat a řekne: „Ach, to jsi ty, tenhleten, co tady děláš?“ Udělej to, jen tohle, to zas není tolik, můj bože! Kroky se vzdalují, nějaké dveře se zavírají. Slyším, jak se otáčí klíč v zámku, všichni se tu zamykají. Beru do ruky revolver a jdu otevřít dveře. Možná je za nimi Sharonina mrtvola. Otáčím klíčem, venku se nic nehýbe. Chvilku váhám. Jdu na to.

Láhev ginu. Láhev ginu, postavená za dveřmi. Úplně plná. Dárek pro Jeanie. Co to má znamenat? Mám se spokojit jen s tím, že budu pít a držet hubu? Nebo se mnou chce navázat spojení… to je ono, spojení, bezprostřednější vztah než prostřednictvím deníku, chce vědět, že jsem přistoupila na jeho hru. Umlčet mě. Rozhodně nevypiju ani kapku. Tu radost ti neudělám, miláčku.

Ale v každém případě teď nešetříš silami, ty malá zrůdo bez hlavy, bez hlavy a bez ocasu, ha, ha, ha! Vypadá to, jako bys měl strach, ty mizerný hajzle… Stačilo by, abych nešla tam dolů, abych tam už nešla. Přerušit hru. Konec. Finito.

A co Sharon? Mám odjet? Chvílemi zapomínám, že musím odjet. Ach, já už nevím, je to pořád totéž! A ta láhev, která se mi vysmívá, nevím, co mi brání vyhodit ji z okna.

Deník vraha

Dnes ráno byla u snídaně má sestřenice Sharon. Jedla ovesné vločky a palačinku. Chodí na Shelleyovo lyceum, paní Blintová ji tam odveze cestou do práce. Možná budou mluvit o Karen. Sharonina matka je židovka. Tatínek to říkal mamince. Řekl: „Člověk by ani neřekl, že je židovka, nepodobá se své matce.“

Já nemám nic proti židům. Proto ji nechci zabít. Židovské holky se ničím neliší od ostatních. Totéž křehké maso. Stejná křičící ústa. Stejné vytřeštěné oči.

Slyšel jsem včera Jeanie, jak otvírá dveře a bere si svůj dárek. Určitě byla ráda. Byla jsi ráda?

Má malá Jeanie, o kterou tak něžně pečuji, jako o husu vykrmovanou na Vánoce. Nabírej síly, Jeanie. A snaž se trochu zabránit mi v tom, abych zabil tu malou židovku s černýma očima.

Muži z Kukluxklanu kdysi upalovali černochy. Na velkých ohnivých křížích. Nechtěl bych být černochem. Lidé vám brání dělat některé věci kvůli vaší barvě nebo původu. Tatínek říká, že jsme si v této zemi všichni rovni, ale není to pravda. Například sirotci jsou v nevýhodě. A tělesně postižení také, lidé se jim smějí. Jsou to jen poloviční lidé a ostatní si je oškliví.

Mne mají všichni rádi. Dělám všechno pro to, aby měli. A všichni mě mají rádi. Kromě Jeanie.

Deník Jeanie

Chtěl bys, aby tě všichni měli rádi, co, ale jak tě mají mít rádi, když tě neznají, když neexistuješ? Pochopil jsi to, že neexistuješ? Od chvíle, kdy lžeš, je to, jako kdybys nebyl nic jiného než představa. I když zabíjíš lidi. To neděláš ty, to ta představa. A to, co lidé mají rádi, je jen jiná představa, a ty, mezi oběma těmito představami, nejsi nic, jen průchod, můstek. Shnilý.

Okopíruju to a odnesu to nahoru. S poznámkami. Přemýšlejme. Když to udělám, bude to znamenat: „Dobrá, hraju.“ Jenže já nechci hrát.

Ale mohlo by to možná něco změnit. Sdělit mu něco. Přesvědčit ho. Vysvětlit mu to. Přivést ho k tomu, aby pochopil, že bude viset.

Stávka skončila. Můžu odjet. Musím si promyslet své šance. Jestli mě udá, budu mít čas zmizet?

Rozhodla jsem se, zkusím to, odjedu. Nechám zprávu Sharon, kde jí všechno řeknu. Ať taky uteče. Ty poznámky vezmu s sebou. To mu nažene strach. Já to vím. Seberu je zítra ráno, až vypadnou.

Dnes večer si sbalím kufr.

Sharon,

budete si určitě myslet, že jsem blázen, ale to nejsem. V tomto domě je chlapec, který je nemocný a nebezpečný. Vím, že zabil několik lidí, mimo jiné i naši malou sousedku Karen, sekerou.

Nevím, kdo to je. Vím, že je blázen, protože jsem našla jeho deník. Nemohu vám ho nechat, musím ho vzít s sebou. Ale prosím vás, věřte mi a odjeďte odtud, protože chce zabít i vás. Napsal to, a určitě to není žert, prosím vás, odjeďte a počkejte, až upozorním policii.

Nemohu to udělat dřív, než budu v bezpečí, ale opakuji, musíte bezpodmínečně odjet, jinak zemřete také. Chlapec, který vás chce zabít, je tentýž, který vás chtěl hodit do kotle, když jste byli malí. To je vše, co o něm vím.

Mějte se dobře. A doufám, že mi uvěříte, i když tenhle můj dopis vypadá praštěně.

Vaše Jeanie.

Tak, tohle tu nechám Sharon. A teď jdeme balit.

Deník vraha

Sharon musí zemřít, nic mi v tom nezabrání. Rozuměla jsi?

Deník Jeanie

Sebral všechny své poznámky, musel to udělat dnes v noci, je to hrozné, vypadá to, jako by věděl, co si myslím. Přesto jsem si jistá, že tohle nemůže číst, nosím to pořád u sebe.

Všichni odjeli. Stará je v obýváku, pustila si rádio a poslouchá náboženské vysílání. Sharon ještě spí, má školu až od devíti. Mám tašku sbalenou. Je půl osmé. Sbohem, ty zatracený baráku. Sbohem, noční můro.

Pojedu stopem do města a pak hop! skočím do prvního autobusu, který odsud pojede, a ciao! To je slovo, které voní sluncem. Tak já jdu. Nechávám tady tu láhev ginu. Netoužím si odtud odnášet dárek od toho mizerného fakana. A nechávám tu také svou mzdu za poslední měsíc, ale co se dá dělat, jdu.

Dám ten vzkaz do Sharonina kabátu, jen tak, najde ho, až půjde do školy, a pak otevřu dveře a fiú…! Zmizím beze stopy. Tak to píšou v novinách. Ale co se zdržuju! Tak sbohem!

Tak. Sníh se změnil v déšť. Leje jako z konve, z nebe padají špinavé proudy vody. Takže. Jsem zase zpátky ve svém vězení.

Byla jsem v autobusu, v autobusu, který jel na jih. Měla jsem jízdenku. Šofér nastoupil a nastartoval motor, bylo jedenáct hodin. Čekala jsem na nádraží, zmrzlá, schoulená v koutě. Měla jsem strach, z policajtů, z mých zaměstnavatelů, ze všeho. Bylo mi horko i zima zároveň.

Prostě seděla jsem tam, tašku na kolenou, a vtom jsem oknem spatřila paní Blintovou s velkou taškou potravin a žlutou lyžařskou čepicí. Nejdřív jsem poznala její čepici. Byla tam s ní Sharon a o něčem spolu mluvily, a Sharon měla ruce zastrčené do kapes své bundy. Chvíli jsem je jen tak pozorovala, a pak jsem si uvědomila, že Sharon má na sobě bundu. Ne svůj tmavomodrý kabát, ale Clarkovu zelenou bundu, která visela vedle jejího kabátu (všimla jsem si toho ráno) a která byla teplejší, to je samozřejmé.

A tak jsem si řekla, že nemohla dostat mou zprávu, když nemá svůj kabát. A pak obě zamířily k autu paní Blintové, které bylo zaparkované kousek níž a pokryté tajícím sněhem.

A já, Jeanie se skvělými nápady, jsem nevěděla, co mám dělat.

Řidič řekl: „Jedeme.“ Pomyslela jsem si: Určitě najde můj vzkaz, až se vrátí domů, nemusím si s tím dělat starosti, ale co když ten cvok strčil do té kapsy ruku, člověk nikdy neví. Člověk nikdy neví, a nejistota se v tomhle vyprávění končí krásnou dubovou rakví.

Představte si sebe na mém místě. Vykřikla jsem: „Moment!“ Vstala jsem a vystoupila jsem z autobusu. „Tak jedete nebo ne?“ křikl řidič. „Ne!“ řekla jsem proti své vůli, to má ústa to řekla. Otočila jsem se k autobusu zády, viděla jsem je jít před sebou, sklonila jsem hlavu. Stačilo by, abych je dohonila a řekla Sharon: „Musím s vámi mluvit!“ Tohle by stačilo.

Šla jsem za nimi a nohy se mi bořily do bláta, a pak jsem spatřila vůz chlapců u chodníku, a Sharon do něj se smíchem nastoupila. Odjeli. Zavolala jsem: „Paní Blintová!“ Neslyšela mě.

Zavolala jsem hlasitěji, paní Blintová se otočila, došla jsem k ní. „Ach! Dobrý den, Jeanie.“ Měla smutek v očích, jako obvykle. „Dobrý den, madam, nakupovala jsem na Vánoce, mohla byste mě odvézt?“ – „Samozřejmě.“ Nastoupily jsme do auta.

Bylo teplo. Páchlo to tu mokrým psem. Řekla jsem: „Ta malá Sharon je roztomilá, že?“ – „Ano, připomíná mi mou ubohou Karen.“ Tak dobře. Mlčela jsem až domů. Vystoupila jsem a poděkovala. Oni se na zahradě koulovali, šla jsem dovnitř. Stará řekla: „No konečně, Jeanie, kde jste byla? Děti už jsou tady!“ Sundala jsem si svůj šedý kabát a šla jsem si dát tašku do pokoje.

Volala na mě zezdola: „No tak, vysvětlíte mi to?“ – „Promiňte, madam, vzpomněla jsem si, že má dnes moje matka narozeniny, šla jsem jí poslat telegram.“ – „Měla jste mi to říct, nemyslíte?“ – „Říkala jsem vám to, ale asi jste mě neslyšela, kvůli rádiu, omlouvám se, madam.“ – „Ty holky mají někdy bláznivé nápady…“ mumlala si a vrátila se do kuchyně. Sešla jsem dolů a zavolala jsem: „Jdu vám pomoct,“ a při tom jsem prohledávala modrý kabát, ale v modrém kabátu nebylo nic, žádný vzkaz, nic.

„Udělala jsem fricassé,“ řekla Stará. – „Dobře, madam.“ Hlas mi zněl, jako když kváká žába. Někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. Vešla smějící se Sharon s červenými tvářemi, pak Mark, Jack, Stark a Clark, všichni rozdovádění a mokří, a pak doktor, který si uhlazoval vlasy.

Tak, už nemám čas pokračovat ve vyprávění, musím jít dolů. Krucifix, už toho mám po krk.

Deník vraha

Dobře vyplněný den. Tatínek se odebral do své pracovny, Mark šel do kanceláře, Jack a Stark na své pitomé přednášky a Clark do nemocnice na pitvu.

Zůstal jsem chvíli tam, kde jsem měl být (vyber si: kancelář, nemocnice, univerzita nebo konzervatoř), a pak, protože jsem měl hodinovou přestávku, jsem nasedl do auta. Každý máme svůj klíč. Udělali jsme si řidičák všichni najednou loni. Nastartoval jsem a vrátil jsem se sem. Neměl jsem klid. Chápeš, drahý deníčku, trochu jsem v té chvíli Jeanie nedůvěřoval. Vypadala, že ztrácí hlavu, a tudíž je schopná dělat hlouposti.

Zaparkoval jsem za domem. V té době jsou všichni ve městě nebo ve svém pokoji, jako maminka. Potichu jsem otevřel dveře, slyšel jsem rádio a maminku, jak si prozpěvuje, potichu jsem vyšel nahoru. Vždycky se pohybuji tiše jako kočka. Zmáčkl jsem kliku Jeaniina pokoje, Jeanie jsem neslyšel. Poslouchal jsem pozorněji, ale slyšel jsem jen maminku a měl jsem velmi málo času.

Vytáhl jsem svůj nůž, otevřel dveře, pokoj byl prázdný. Plná láhev ginu stála na stole, a nic jiného. Jeanie odjela, okamžitě jsem to vycítil. Má mě za pitomce. Jak to, že jsi opustila chudáka malou Sharon? Považoval jsem tě za morálnější, Jeanie, ctnostnější, vždy ochotnou poučovat druhé… opravdu jsem zklamán. Nepokusila by ses aspoň upozornit ji na strašlivé nebezpečí, které jí hrozí? Nepokusila by ses mě napodobit?

A ty jsi to zkusila, že? Ale bozi ti nepřejí, jak se říká, má milá, protože já jsem sebral ten vzkaz a zabiju Sharon. Chytrému napověz… zdravím tě!

A už vím jak, kde a kdy.

Deník Jeanie

Než jsem se vrátila do svého pokoje, zašla jsem se podívat a přečetla si tohle. Že ji zabije a že sebral vzkaz. V poledne jedli všichni s chutí. Nebyla jsem se Sharon ani chvilku o samotě. Jeden z nich mi byl vždycky v patách. Točí se okolo té holky jako mouchy kolem řeznictví.

Znepokojilo mě to, co se stalo dnes ráno. Znamená to, že neváhá riskovat, a také to, že tu může kdokoli courat, aniž by někdo něco slyšel, a že když si myslím, že jsem sama, nemusí to být pravda. Nemusí. Běhá mi z toho mráz po zádech.

Zůstávám. Vlastně nemám co ztratit, jen život, ale jsou věci, které člověk nemůže nechat jen tak, a pak, nevím, zajímá mě to. Není mi dobře.

Co když mi dává drogu? Co když mi dává drogu do jídla? Vyloučeno! Když jsou tady, jsem skoro pořád v kuchyni. A co když ta láhev ginu obsahuje drogu? Měla bych ho ochutnat. Ne.

Otevřela jsem láhev a přičichla jsem.

Voní to jen dobrým ginem. Ničím jiným. Lokla jsem si. Čekám.

Nic. Gin, to je všechno. Nerozumím tomu. Dočetla jsem tu druhou knihu. Je šest hodin, brzy tu budou; nic nového.

Pořád tytéž záhady. A stará unavená Jeanie.

7.

Smeč

Deník vraha

Dnes večer se Sharon u stolu zeptala, jestli by bylo možné jít lyžovat. Tatínek řekl: „Samozřejmě, pokud bude pořád takhle sněžit, půjdeme lyžovat v neděli.“ Usmála se.

Je hezká, když se usmívá. Ale to je normální, je to její úsměv na přilákání hlupáků.

To na mě neplatí, moje milá.

Pozoroval jsem tě, Jeanie, když jsi obsluhovala u stolu s těma svýma červenýma rukama holky z venkova, všechny sis nás prohlížela. Na okamžik jsi na mně spočinula zamyšleným pohledem, než jsi přešla k dalšímu z nás. Dívala ses na mě, já jsem viděl, jak se na mě díváš, viděla jsi mé oči a mou tvář, ale za tím párem očí, které jsi viděla, jsem byl já, jako dvě jiné planoucí oči upřené na tebe, které jsi neviděla.

Koneckonců mě bavíš, má ubohá Jeanie, ale nedokážeš vidět to, co je za tím zdáním.

Ale abych se vrátil k Sharon, drahý deníčku, zítra jdeme do kina, do krásného temného sálu, plného různých zvuků: zvuků popcornu, zvuků lahví, zvuku, který vydá holka, když ji někdo probodne…

Zdravím tě, Jeanie, zdravím tě, deníčku, jsem ospalý, obleču si pyžamo a půjdu do postele.

Deník Jeanie

Půl páté. Vůbec žádná příležitost. Nemohla jsem dnes ráno jít nahoru, protože Stará byla nemocná, migréna nebo co, a zůstala celou dobu ve svém pokoji.

V poledne bylo vyloučené mluvit se Sharon o samotě, všichni hráli scrabble. Teď jsou pryč. Nepřijdou na večeři, protože jdou se Sharon do kina. Doktor musí jít s nimi. Nelze říct, že by je nechal vydechnout, ty kluky, ale koneckonců… vzhledem k okolnostem, je to lepší.

Stará je dole a dívá se na televizi, zaskočím do jejího pokoje.

Můj ty bože, ten čubčí syn! Musím tam dnes večer být. Ale odváží se toho, když má otce vedle sebe? Blufuje? Aby mi nahnal strach? Aby mě viděl, jak se zplavená přiřítím do kina, tam uvnitř, „za očima“, jak říká.

Ale nic tím neriskuju, když tam půjdu, jen z opatrnosti. Požádám o volno na večer, když jsou pryč. Snad to není prázdné tlachání!

Deník vraha

Káčo! Vypadala jsi zlomyslně, usazená kousek stranou, v tom tvém ošklivém kabátě chudáka. Naštěstí nikdo neví, že jsi naše služka, protože bych se styděl. Tatínek na tebe kývl, ale já jsem dobře viděl, že byl rozmrzelý.

Sharon seděla na kraji řady mezi tatínkem a zdí, takže ať bys přišla nebo ne, nestalo by se to dnes večer, ty tlustoprdko, je mi líto, že jsem ti zbůhdarma zkazil večer. Ale stejně to byl hezký film, že? Možná trochu moc krvavý. Dneska člověk nemůže jít do kina, aniž by tam viděl pár pěkných vražd, to víš, má milá, tak už to chodí, a mně se to hodí!

Když mi nikdy neodpovíš, omrzí mě o tobě mluvit. Budu muset dávat svůj deník jinam.

V neděli půjdeme lyžovat. Už se na to těším. Horský svah, uvolněné vázání, zlomený vaz, o la la, Jeanie, jsi mi ukradená.

Deník Jeanie

Kašlu na to, půjdu. Neumím lyžovat, ale buduje pozorovat, nebude ji moci odvést stranou.

Odpovědět mu… Myslela jsem na to, ale mám z toho strach. A pak, nebylo by to stejné jako stát se jeho komplicem?

V kině byla spousta lidí. Doktor mě viděl, kývl na mne, tiskl se k té malé, to staré prase. To synek určitě nepředpokládal, že to staré prase si ji zabere jenom pro sebe. Šla jsem tam zbytečně, navíc film nestál za nic, takový nanicovatý příběh o gangsterech, kteří skončili samozřejmě v base. Já se chci v kině zasmát. Ale co tu marním čas vyprávěním o svém životě…

Ať je to jakkoli, nesmím ztrácet čas. Dneska ráno vypadli rychle, ale večer si promluvím se Sharon. Zároveň požádám doktora o lyže. Neodváží se říct ne. Příliš rád si hraje na velkého pána. A pak se postarám o piknik. Promluvím si o tom se Starou. Kdyby souhlasila, všechno by se vyřešilo. Rodinný výlet…

Deník vraha

Jeanie začíná být otravná. Točí se kolem Sharon. U stolu si dovolila zeptat se tatínka, jestli může jít v neděli na výlet s námi. Jaká drzost!

Jestli si myslí, že mi to zabrání v mých plánech, tak se mýlí.

Sharon se na mě dívala dneska večer divně. Tvářil jsem se co nejnevinněji. Ten pohled se mi nelíbil. Měl jsem po cit, jako by mě z něčeho podezřívala. Ale to není možné. Nemůže být nedůvěřivá kvůli tomu, co se stalo tak dávno. Nemůže přijít na to, že…

Jako by instinktivně tušila, že hraju divadlo. To se mi nelíbí. Sharon pro mě představuje nebezpečí. Musím ji zlikvidovat. Když se na mě dívá, mám chuť sklopit oči.

Pokud jde o tebe, Jeanie, nech mě na pokoji, už si nechci hrát.

Deník Jeanie

Fajn, kamaráde, jenže já nechci opustit hru, ne teď.

Dnes večer se stalo mnoho věcí. Před večeří se mi podařilo chytit Sharon v hale.

Chlapci se dívali na nějakou hru v televizi a dveře byly přivřené. Měla jsem pět minut klidu. Odkašlala jsem si: „Sharon, musím vám něco říct, děje se tu cosi divného.“ – „Co tím chcete naznačit?“ – „Chci říct, že je tu někdo, kdo něco skrývá. Něco vážného. Jeden z těch chlapců dělá věci, které nikomu neříká, já jsem četla jeho deník.“ – „Jaké věci?“ – „Nebudete mi věřit, Sharon, ale přísahám, že je to pravda, on zabíjí lidi.“

Sharon se na mě dívala divně a trochu couvla.

„Nejsem opilá, věřte mi, prosím vás, říkám vám to kvůli vaší bezpečnosti.“ – „Já to nechápu. Jestli to víte, proč nic neřeknete?!“ – „Nevím, kdo to je, rozumíte?!“ – „Vždyť říkáte, že jste četla jeho deník!“ – „Ano, ale tají svou totožnost, ach! Je to příliš komplikované, než abych vám to podrobně vysvětlovala, všechno, co vím, je, že je to ten chlapec, s nímž jste se poprala, když jste byli malí, ten, který vás chtěl hodit do kotle, vzpomínáte si, kdo to byl? Řekněte mi jeho jméno, Sharon, to je vše, oč vás žádám.“ – „Jeho jméno?“ – „Ano, jeho jméno, který to byl? I když si myslíte, že jsem blázen, řekněte mi to.“ – „Poslyšte, Jeanie, vy mě překvapujete, to, co mi říkáte, je tak podivné!“

V té chvíli vyšel ze sklepa doktor a zeptal se Sharon, jestli má ráda bílé víno, a Sharon řekla, že ano. Stará otevřela dveře kuchyně, byla cítit spálenina: „Jeanie, Jeanie, pojďte sem rychle!“

„Přijdu za vámi za chviličku,“ zašeptala Sharon a šla za doktorem, který mluvil o kalifornských vinicích. Já jsem zamířila do kuchyně.

Když jsem po večeři sklízela ze stolu, šli všichni do obýváku dívat se na western v televizi. Doufejme, že jim nic neřekne. Musela mě považovat za cvoka.

Jsem ve svém pokoji. Čekám. Možná se rozhodne přijít. Dala bych si lok ginu. Ne. Dobrá.

Už nemám co kouřit, jasně. Někdo jde po chodbě. Někdo přichází, jde na záchod… Teče voda, někdo se vrací, míjí mé dveře, zastavuje se, škrábe na dveře. Jdu otevřít.

To je neslýchané! Jak si na to někdo nemůže pamatovat?

„Poslyšte, Jeanie, nikdo se mi nepokoušel strčit hlavu do kotle.“ – „Ale já jsem to četla, napsal to!“ – „Máte ty zápisky?“– „Ne, on je sebral.“– „Aha, no ovšem!“ (Divně se na mě podívala.) Všechno jsem jí pověděla, o Karen zavražděné sekerou a to ostatní… Karen jsem si přece nevymyslela!

Je to hrozné, pochybuji sama o sobě. Pochybuji o tom, co jsem četla. A co když… ne… co když nejsem v pořádku já a všechno jsem si to vymyslela? Co když jsem si vymyslela dvojníka, dvojníka, který místo mě…? Ne, ne, já si nechci cpát takové věci do hlavy.

Sharon mi řekla: „Pokusím se vzpomenout si, to vám slibuju, opravdu se pokusím, nedělejte si starosti a uklidněte se.“

Ale bože, já přece nejsem blázen! Ne, Jeanie, žádný gin, holčičko, ach, jenom kapku, to mi neublíží. Aaaach, ten je silný…! Nejsem blázen. Zůstala jsem úplně klidná a všechno jsem jí vyprávěla. Dokonce jsem jí pustila magneťák.

„Takhle šeptat může kdokoli,“ řekla mi, „mohla by to být dokonce i žena, zní to jako hlas dítěte, je to vysoké jako hlas…“ Vidím, že si začínáš myslet, Sharon, že jsem zatrpklá stará ženská, která tě tahá za nos, nebezpečný cvok, a možná i něco horšího, budeš se na mě vyptávat, a to můj i máge nijak nevylepší.

A co když upozorní policii? To nemohu riskovat, řeknu, že to byl žert… To je maglajz!

Tak, teď jsem udělala kaňku, nesnáším pokaňkané sešity, takže končím a dopiju svou sklenici v posteli. Dobrou noc, Jeanie.

Deník vraha

Pozítří jdeme lyžovat, pozítří jdeme lyžovat, tralala tralali, líbí se ti, když zpívám, ty stará mrcho? Jak sis mohla všimnout, nepíšu tu už nic zajímavého, o tom přemýšlej. Co když mám jinou skrýš? Budeš špatný životopisec, až budu mrtvý, s takovými mezerami o mé roztomilé osobnosti!

Nemám čas se s tebou bavit. Je mi líto!

Deník Jeanie

Pořád mě bolí hlava. Probudila jsem se náhle, s pachutí ginu v puse, neslyšela jsem budík. Letěla jsem dolů. Sharon právě snídala, byl tam také Mark, který si prohlížel nějaký spis a jedl při tom toast, a Stark, který právě vestoje dopíjel sklenici mléka. Měla jsem dojem, že Clark se na mě zamračil, ale bylo to tak rychlé… „Hm, Jeanie, vy jste neslyšela budík. Postarali jsme se o sebe sami,“ řekla mi Stará mile, to já poznám.

Měla jsem pocit, jako by mi po jazyku přejela pancéřová divize. „Promiňte, madam, jsem teď trochu unavená.“ – „Odpočinete si zítra,“ řekla Stará. – „Ano, madam,“ odpověděla jsem jaksepatří zdvořile a pustila se do nádobí.

Sharon vstala, aby odnesla svou misku, Clark odešel, pak i Mark a zůstaly jsme samy.

Sharon mi podala misky. „Víte, Jeanie, přemýšlela jsem o tom, co jste mi vyprávěla. Přiznám se vám, že je pro mě těžké uvěřit, ale na druhou stranu je pravda, že se tu děje něco podivného. Možná jste se stala obětí nějakého žertu?“ – „Ne, ne, to není žert! Karen je opravdu mrtvá!“ – „Chci říct, že je možná někdo trochu nemocný, řekněme někdo, kdo si rád vymýšlí, že je pachatelem těch… těch vražd, ale to neznamená, že to je pravda, chce, abyste tomu věřila, to je všechno.“ – „Ale ne! O té dívce z Demburry jsem četla dřív, než se to objevilo v novinách, dřív, chápete?“ – „Ale, Jeanie, znáte je dobře všechny čtyři, to není možné, že by jeden z nich byl vrah!“ – „Tak proč si myslíte, že je tu něco divného, proč?“ – „Nevím, někdy mám pocit, že mě někdo pozoruje, že mě sleduje, chápete, co tím chci říct? Ale já jsem dost citlivá, víte, a tak musím svou fanta zii krotit!“

Podívala jsem se na ni zpříma: „Opravdu si nevzpomínáte na tu historku, Sharon? Je to velmi důležité, nechápu, jak jste na to mohla zapomenout!“ Zdálo se, že váhá, ztišila hlas: „Nerada vzpomínám na ty prázdniny, protože hned potom chudák Zack…“ – „Zack?“ – „Pst, nevyslovujte tady nikdy jeho jméno!“ – „Ale kdo to je?“ – „Zacharias, jejich bratr,“ zamumlala. – „Cože?“ – „Ano, jejich bratr, zemřel, když mu bylo deset let, právě tenkrát po těch prázdninách. Moje teta z toho měla hrozný šok! Šel bruslit na zamrzlé jezero a led se pod ním prolomil. Když ostatní přiběhli, bylo už příliš pozdě… (Podívala se na hodinky.) Přijdu pozdě, musím letět! (Zvenku bylo slyšet troubení paní Blintové.) Už jdu, na oběd nepřijdu, musím do knihovny!“

Zůstala jsem tam stát jak solný sloup! To bylo překvapení! Teď už chápu, proč je Stará tak trochu mimo. Možná že to ho vykolejilo, toho cvoka… Tajnůstkář, o tom Zachariasovi se mi nezmínil. Vypadá to, jako by nechtěl, aby se o něm mluvilo… Tak dost. Říkám nesmysly. Zacharias March… no ovšem, ten malý oblek, ten byl jeho! Musím se o té události dozvědět víc, ale nejdůležitější je teď Sharon. Přinejmenším mi věří, cítím to. Ten pocit, že ji někdo špehuje, to je podivné, jak je citlivá. Statečná holka. Jsem si jistá, že si vzpomene. Jsem si tím jistá! A tím se všechno vyřeší! Nemohu tomu uvěřit…

V poledne byli zamlklí, bylo vidět, že jim ta malá chybí, je fajn, když je v domě nějaké děvče, pročistí to atmosféru.

A teď něco jiného: proslídila jsem jejich pokoje, jestli někde nejsou ty zmizelé papíry. Nic jsem nenašla, samozřejmě. Myslím, že existuje nějaká povídka, kde hledají jeden dopis, který je ve skutečnosti na stole, všem na očích.

Bože, musím se podívat do svého deníku… co když píše do mého vlastního deníku… ne, to je absurdní nápad. Někdy si říkám, kam jsem dala hlavu!

Deník vraha

Tak co, slídile, jste se Sharon kamarádky jako hrom, co? Myslíš, že si nikdo nevšiml vašeho šuškání. Vtluč si do té své tupé hlavy, že jsem vševědoucí. Ale ty ani nevíš, co to znamená. Co ti Sharon vykládala? Vyprávěla ti o našem šťastném dětství? O jejím drahém a milovaném Zackovi? Říkám ti, že vím všechno!

Neopovažuj se čmuchat kolem Zacka. Zack, to byl světec. Laskavost z něj prýštila všemi póry. Vždy připraven prokázat službu. Vždy zdvořilý. Prostě dokonalost sama. Člověk měl vedle něho pořád pocit, že je ošklivý a zlý. Zack, to byla perla! Tolik jsem plakal, když umřel, znáš mě. Život je tak nespravedlivý. A vidíš, málem se nenarodil, šel jako poslední, porodní bába myslela, že je mrtvý. Dostal deset let navíc, to není tak špatné. „Tak hodný kluk,“ jak říkala maminka. Skutečný drahoušek. Možná trochu moc zvědavý. Pořád se na mě lepil, jako kdybych měl v úmyslu dělat nějaké hlouposti! Například tenkrát se Sharon, ve sklepě, schoval se a pozoroval nás. Když jsem vstal, viděl jsem ho. Díval se na mě těma svýma očima kněze. Živá výčitka. A víš co, Jeanie? Já dávám přednost mrtvým výčitkám. Takže chudák, chudák Zack… Pokoj jeho duši! Ale to byl taky nápad, jít bruslit na zamrzlé jezero
a držet hlavu pod vodou, dokud člověk nepřestane dýchat! Neříkej, že dostal, co si zasloužil, Jeanie, ukaž, že jsi dobrou křesťankou!

Deník Jeanie

Udělal to. Udělal to! Zabil svého vlastního bratra! Sharon, uteč odsud, není v něm ani kouska slitování, žádná lidskost, ani kapka. Blouzním. Řekl to, aby mě vyděsil. Určitě to byla nehoda. Určitě. Jak to zjistit? Nemůžu se přece zeptat Staré…

To mluvil jistě o něm, když říkal „ten druhý slídil“. „Dočasný divák“… „Páté kolo od vozu“, tak to říkal. Tak proto chodí Stará jenom na hřbitov! Aby dala kytky na hrob svého chlapce, kterého ten druhý… To je šílenství!

Deník vraha

Až budeš číst tyhle řádky, Jeanie, bude už příliš pozdě.

Deník Jeanie

Neměla jsem čas dojít si nahoru přečíst, co tam mohl odpoledne nechat. Co se dá dělat. Usínám. Než jsem šla nahoru, vypila jsem šálek verbeny: zatímco jsem sklízela v jídelně, udělali bylinkový čaj, a teď spím vestoje.

Ale mám také jednu dobrou zprávu, skvělou zprávu. Před večeří se Sharon zastavila před kuchyní. Vyšla jsem ven a ona mi pošeptala: „Myslím, že si vzpomínám, přišlo to na jednou dnes odpoledne při hodině matematiky, vzpomínka na nějakou rvačku, byla jsem moc ošklivá, někoho jsem hrozně praštila, ze všech sil, zuřila jsem, opravdu, někoho, kdo křičel, kdo se pral, vidím otevřená dvířka kotle, celá rudá, cítím horko, ale nevidím, koho to biju, je to celé zmatené, může to být jenom moje fantazie, děti se často perou, víte…!“ – „Ach, Sharon, prosím vás, snažte se!“ – „Promluvíme si o tom zítra v horách, budeme tam mít více klidu!“ Otevřela ústa, jako by chtěla něco dodat, ale pak se rozhodla: „Ne, to není možné.“ – „Co?“ – „Nic, uvidíme se zítra.“ Objevila se Stará: „Ale děvčata, co tady máte za tajnosti?“ Byla při tom docela veselá. Tím líp pro ni. Já jsem šla pro uzeniny. Už aby bylo ráno, jsem si jistá, že se všechno dozvím.

Jsem tak ospalá, že mi pero vypadááává z ruuuky, to je psina, připadám si, jako bych byla pod parou, a přitom jsem nic nepila, jen ten bylinkový čaj, jestli se teď opiju i po bylinkovém čaji, tak nepotřebuji ani gin, chci jen spát, spát. Zítra musím být ve formě, ve skvělé formě, takže na kutě!

Je to vážné. Je to velmi vážné. Musím upozornit policii a určitě se sem už nevrátím. Ale nemohu dělat nic jiného. Je poledne a já jsem ve svém pokoji. Stará něco kutí na zahradě. Je to katastrofa a já si ji nedovedu vysvětlit.

Možná tohle bude jednou někdo číst, takže musím být přesná. Probudila jsem se celá rozlámaná, hlava mi třeštila, oči jsem měla opuchlé, bylo mi na zvracení. Vstala jsem. Rozhlédla jsem se okolo sebe, byl bílý den. Bílý den, když mělo být sedm hodin! V sedm hodin není touhle dobou ještě světlo.

Došla jsem ke dveřím: zamkl mě, on mě zamkl! Ale ne, dveře se otevírají. Dveře se otevírají a dům je tichý, zdola je slyšet jen rádio, letím ze schodů jako blázen: „Co se děje, co se děje?“ Stará na mě třeští oči, konvičku v ruce: „Není vám dobře, Jeanie?“ – „Kde jsou?“ – „Dobře víte, že jeli lyžovat. Jeanie, nejste nemocná?“ – „Ale já tam musím jet s nimi, vždyť to víte!“ Ucouvla, poněkud znepokojená, vi děla jsem jí to na očích, voda z konvičky tekla na koberec. „Jeanie, já za to nemůžu.“ – „Proč jste mě neprobudila,“ křičela jsem, „proč?“ – „Ale Jeanie, vždyť jste nechala vzkaz v kuchyni…“ – „Cože!? Cože?“

Vrhla jsem se k ní ve své zmačkané noční košili a s vlasy padajícími do očí. Narazila na stůl. „Ten vzkaz v kuchyni… Necítíte se dobře, Jeanie?“ Běžím do kuchyně, na stole leží papír, bílý papír, zastavuji se, dívám se na něj.

Jdu blíž. Natahuji ruku, vidím svou ruku, jak se k němu blíží, je to divné, je úplně bílá. Beru ten kousek papíru, kus papíru se dvěma řádky:

Jsem příliš unavená, nakonec jsem se rozhodla, že se raději vyspím, omluvte mě, doufám, že se budete dobře bavit.

Jeanie.

Dvě řádky mého písma.

Není to úplně moje písmo, ale podobá se mu. Pokládám papír a obracím se na Starou: „Promiňte.“ Také se cítím stará, jdu nahoru, do pokoje… „Až budeš číst tyhle řádky, bude už příliš pozdě…“ Hajzl, hajzl, je mi do pláče, nechci brečet, nebrečela jsem, když mě otec uhodil. Nebrečela jsem, když mi řekli, že jsem dostala dva roky. Je mi do pláče, je to strašný pocit, jsem tak unavená!

Zvoní telefon. Mám strach. Stará zvedá sluchátko. Nic neslyším. Svírá se mi žaludek. Zavěšuje. Volá mě. Můj bože, můj bože, prosím.

Sharon spadla. Spadla z dvou set metrů.

Sharon je mrtvá.

Na chvíli jsem si lehla a teď už je mi líp, ale cítím se celá vláčná. Ještě se nevrátili, ale budou tu každým okamžikem. Stará si mne prsty a fňuká. Určitě volala do nemocnice, aby to sdělila Sharoniným rodičům. Nechtěla bych být na jejím místě. Je to tragédie, jinak se to říct nedá.

Ale já nedovolím, aby to takhle pokračovalo. Teď už nepadá v úvahu, že bych odešla. Sharon byla hodná holka, statečná a inteligentní. Přísahám, že její smrt nezůstane nepotrestána. Nejsem zvyklá, aby se policajti míchali do mých záležitostí. Vyřídím si to s tím prasetem sama. Ale definitivně. Ať mi Bůh odpustí.

Znovu si čtu, co jsem napsala, a jsem zděšená tou touhou po pomstě a tou zuřivostí, která mě zachvátila. Musím přemýšlet. Někdo zvoní, to jsou oni. Slyším ještě další hlasy, to bude nejspíš policie.

Deník vraha

Udělal jsem to. Udělal jsem to! Stoupla si na kraj, aby se podívala na vesnici dole. Lyžuje lépe než my, jela černou sjezdovkou skrz les. Padla mlha, díkybohu, krásná hustá mlha, těžká mlha, v níž jsme se nakonec všichni ztratili.

Ona se na chvilku zastavila, za zatáčkou, na kraji srázu, a naklonila se dopředu, aby se podívala na krásné panoráma dole… Dojel jsem potichounku k ní, neslyšně, kolem jen sníh a mlha. To je skvělý okamžik, vzpomínka na ten bílý sníh padající z bílého nebe a červenou Sharoninu postavu.

Otočila se, uviděla mě, zvedla hůlku na pozdrav, a vlasy zavlály v bílém sněhu. Usmála se, usmála se na mě, byla ráda, že mě vidí.

Blížil jsem se k ní, cítil jsem, že i já se usmívám, cítil jsem napjaté svaly kolem úst a chlad na zubech, takže jsem se musel usmívat, ale ona nechala ruku klesnout, a pak jsem viděl, jak její tvář nabývá zamyšleného výrazu, a potom znepokojeného, jako by dostala strach. Natáhla ke mně ruku, aby mě odstrčila, a já jsem se pořád usmíval, a její oči byly obrovské strachem.

Jel jsem na ni plnou rychlostí. Pokusila se uhnout stranou, její hůlka mi mířila na obličej, chytil jsem ji rukou, hodil jsem ji na zem, usmíval jsem se, „Ne, ne!“ řekla. Křičela: „Pomoc, já jsem to věděla!“ Opakovala: „Věděla jsem to!“ Její tvář byla těsně u mé… Vší silou jsem do ní strčil, uklouzla na zledovatělém sněhu, „ne, ne!“ řekla, ta pyšná tvář! Začala mávat rukama, její oči byly strašné.

Zabrzdil jsem těsně na kraji srázu, a ona, ona letěla jako pták v bundě, a křičela, byl to dlouhý křik. Plachtila v mlze několik vteřin. Nezůstal jsem tam, už ji nebylo vidět, letěla sněhem, s lyžemi směřujícími k zemi, až úplně dolů. Rozjel jsem se, projel jsem lesem, vrátil jsem se k lanovce, vyjel jsem nahoru, a pak jsme se všichni sešli na sjezdovce a chvíli jsme lyžovali, dokud tatínek nezneklidněl.

Našli ji téměř okamžitě. Byla rozlámaná na několik kusů. Prý to bylo divné, jak byla rozlomená do pravých úhlů, tatínek ji šel identifikovat. My jsme čekali na tatínka v baru. Lidé si na nás ukazovali a litovali nás. My jsme byli zarmouceni. Mark měl slzy v očích, musel jít na chvíli na vzduch, Stark neustále prolamoval prsty, Clark si dal koňak, byl bílý jak stěna, a Jack si okusoval nehty a čučel do prázdna.

Tatínek se vrátil s policií, nehoda, samozřejmě, v té mlze minula zatáčku, žádné značky, černá sjezdovka, zakázaná při špatném počasí, byla moc sebejistá, tak je to, a měla smůlu.

Ve voze nikdo nepromluvil. Tatínek se kousal do rtů, jel rychle a řídil mizerně. Lidé vždy špatně reagují, když se stane něco neočekávaného, nemají pevné nervy. Já, já jsem uvnitř klidný. V duchu si pískám, zatímco mé oči jsou plné slz stejně jako oči těch ostatních.

Tedy tady to je zvykem! Jeanie brečela a maminka taky. Určitě přijdou Sharoniny rodiče. Je v márnici, a oni tam musí jít zařídit pohřeb.

A ty, Jeanie, tys tam nebyla.

Proč jsi tam nebyla? Možná by byla ještě živá, viď?

Deník Jeanie

Policie, otázky, politováníhodná nehoda… Teď, když přešel první šok, neustále vzlykám a chlapci mě pozorují… Stará visí na telefonu, volá spousta lidí. Doktor jenom pije brandy a kouří, já brečím. Policajti řekli, že to byla opravdu hloupá nehoda, a pak se vytratili, je neděle!

Šla jsem nahoru a našla jsem jeho zprávu. (Jeho „zprávu“, jako od reportéra!) Jak jsem brečela, nechala jsem na ní všude fleky, ale je mi to jedno. Když mi mohl dát drogu, může klidně udělat i horší věci. Myslím, že to bylo v tom bylinkovém čaji. A já jsem nedůvěřovala jeho dárku, ginu, jsem já to ale pitomá! Pro slzy nic nevidím, píšu šikmo.

Nechali lyže v chodbě, musím je jít uklidit do garáže, jsou tam i ty Sharoniny.

Je to má chyba, já to vím, a když vyslovím její jméno, „Sharon“, brečím dvojnásob. Musím přestat, nebo se zblázním. Dám si skleničku a půjdu spát, zamknu dveře a budu spát s revolverem. Ráno bývá moudřejší večera. Musím ho najít a zabít ho.

Odnesla jsem lyže do garáže. Opřela jsem je vzadu o zeď. Ve starých hadrech byly kalhoty. Kostkované kalhoty. Špinavé, ale ne zakrvácené. Takže lhal. Já jsem mu to věřila, a on zatím klidně vyčistil ty svoje. Manipuluje se mnou jako s dítětem. Lže tak, jako dýchá. Musím se naučit číst mezi řádky.

Sharoniny lyže jsou menší než ty jejich. Dala jsem je kousek stranou. Jedna je zlomená.

Pohřeb je pozítří.

Dnes ráno je to tu ponuré. Chlapci bloumají po domě. Všichni mlčí. Dnes v noci jsem měla zlý sen. Zdálo se mi, že mě někdo rdousil pod prostěradlem. Křičela jsem. Probudila jsem se s vlasy slepenými potem. Šla jsem se podívat nahoru, ale nic nového tam nebylo. V poledne udělám slepičí vývar.

Deník vraha

Pootevřenými dveřmi jsem pozoroval Jeanie, jak vaří. Viděl jsem její červené ruce, její zástěru, její nohy, tlustá stehna. Nemám hlad.

Jsme všichni hrozně unavení. Potřebujeme si vydechnout. Události se v poslední době řítí moc rychle. Nejsme stroje, že? Zdálo se mi o Sharon, byla pod bílým prostěradlem, křičela. Mlátil jsem do ní tak dlouho, až zmlkla.

Už nesněží. Je šero, i když jsou teprve tři hodiny. Pozítří je Sharonin pohřeb. Objednali jsme krásný věnec z bílých a červených květin s nápisem: „Naší malé Sharon.“ Už se na ten pohřeb těším. Jednak proto, že budu mít svůj krásný oblek, a taky proto, že budeme postupně házet hlínu na rakev a zpívat písně. Zbožňuji to. Sharonini rodiče se nemohli dohodnout, její matka chtěla židovský obřad, maminčin bratr katolický pohřeb, nakonec musela matka ustoupit… vidíš, ta holka působí potíže, dokonce i když je mrtvá.

Nevím, proč ti to pořád vyprávím, Jeanie. Určitě z dobroty srdce. Moc se mi nelíbí, že odnášíš můj deník. Radím ti, abys to už nikdy nedělala.

P. S. Stanovil jsem datum tvé smrti.

Deník Jeanie (magnetofon)

Mám chuť nadávat. Hm, hm, rozhodla jsem se mluvit na tenhle magnetofon, protože, hm, hm, je to praktičtější, neboť nedokážu udržet pero. A pak, magnetofonové pásky se dají vymazat, a navíc mu chci oplatit stejnou mincí, a tak se musím naučit zacházet s tímhle přístrojem.

Můj plán je takovýhle: schovám magneťák do pokoje Staré a nahraju, co se tam bude dít. Možná promluví, nebo co já vím, zasměje se nebo zakašle, prostě udělá něco, co ho prozradí…

Jsem zase zpátky, omlouvám se, ale musela jsem si dát lok na zahřátí.

To je sranda, mluvit do toho přístroje, člověk si připadá hloupě. Haló, pane magnetofone, slyšíte mě? Je mi to k smíchu… Tak, a šup do postele. Dobrou noc, ty mechanická potvoro.

Je to legrace, když si pomyslím, že jsem živá a že budu mrtvá. Ty knihy, co jsem si nacpala do hlavy, jsou mi na nic. Zbytečně jsem si koupila revolver. Nemůžu se ani opít do němoty. Opít se, opít se, už toho mám po krk, být na stráži, teď je to na vás, královniných vojáčcích, královně je to jedno, hezky v teple v Buckinghamském paláci se cpe vybranými jídly. Stará notoricko, táhni! Stanovit datum mé smrti, no ne, ten všivák si myslí, že si může dovolit všechno! Já mu ukážu… hlava se mi točí… Spát.

Deník vraha

Jsem v maminčině pokoji. Maminka je dole, mluví s policií. Jeanie je také dole. Bude to chvilička. Policie přišla kvůli Karen. Čas od času se přijdou podívat, jestli je něco nového. Čenichají všude jako staří čoklové, trápí je ty roztomilé vraždy v okolí. Ale nemůžou obvinit celé městečko, že jo, tak jděte, čenichejte, vy psiska, vyhrabejte ty staré kosti… Všichni mají práci: Mark připravuje spis, Jack čistí svůj saxofon, Stark tvoří nějakou hru, Clark cvičí s činkami. A tatínek studuje nějaký nový článek.

Hlavně musím poslouchat, co říká Jeanie. Vidíš, Jeanie, starám se o tebe. Ještě mě čteš? Jak se to dozvědět? Jsi tak tajnůstkářská…

Víš, co bych chtěl? Chtěl bych otevřít dveře tvého pokoje a říct ti: „Dobrý den, Jeanie, to jsem já. Dobrý den, Jeanie, to jsem Já!“ To by znělo dobře. Klidně. Sebevědomě. Ne jako jeden z těch ukecaných cvoků, které ukazují ve filmech. Blábolila bys: „Nechápu…“ A pak bys umřela, pusu opřenou o můj… umřela bys a sténala při tom jako hárající fena, moje ruce by svíraly tvůj krk, to by se ti líbilo, co, to by se ti líbilo, ty děvko, nenávidím tě! Musím sejít umýt, převléknout si kalhoty. Je mi horko. Jsem snad nemocný?

Ne, nejsem nemocný, já to vím, cítím se dobře, nebolí mě hlava. Nemám horečku. Proč jsi mě nezabila, Sharon, proč? Držela jsi mou hlavu ve svých rukou a tloukla jsi s ní o zem, kotel praskal… proč jsi mě nezabila? A ty, Žačku, proč ses na mě díval? Nechci už psát do toho deníku, nechci už nic, jsem rozzlobený, jsem velmi rozzlobený, nenávidím vás!

Deník Jeanie

Přehled tohoto úterý:

Dvě hodiny: policie se vrátila. Cítím, že mají nějaké pochybnosti. Ptali se, jestli chlapci někam v poslední době jeli. „Ne,“ odpověděla stará upjatě. Já jsem vyhrkla: „Ale ano, madam, jeli do Demburry.“ Podrážděně odsekla: „Ale ne, Jeanie, ne do Demburry, jeli k tetě do Scottfieldu.“ Mlčela jsem. Do Scottfieldu se musí jet přes Demburry. Policajt si to všechno zapsal do notesu. Ze všech těch poznámek, které si všichni pořád dělají, se mi točí hlava. Sušenky, čaj a sbohem, poldové.

Pět hodin: zatímco oni šli pro vánoční stromek, já jdu nahoru pro magnetofon. Sharonina smrt je rozhodně nepřipravila o chuť k jídlu. Rychle jsem přečetla ty papíry a vrátila je jen tak halabala. To je začátek.

Jedenáct hodin večer, poslechnu si pásek a zapíšu své dojmy. Ztišila jsem co nejvíc zvuk. Měla bych si koupit taková ta sluchátka, co mají v televizi. Při mém platu to půjde těžko.

Obsah záznamu:

Je slyšet, jak se otvírají dveře. Pak někdo jde po koberci. Někdo otevírá skříň, dveře trochu skřípou, jakési šustění, určitě sahá do pláště…

A vida… šustění papíru, narovnává listy, skřípot pera, určitě píše inkoustovým perem… Přestává psát, přestává psát často, asi mezi větami přemýšlí. Dýchá čím dál hlasitěji. Při těch blbostech, které si říká… Ach, on mluví!

Vrátila jsem se zpátky a poslouchám znovu: jeho hlas je velmi chraptivý, mumlá: „Dobrý den, Jeanie, to jsem já.“ Opakuje to dvakrát, pomalu, a začíná strašně hlasitě dýchat, nějaká látka, co to dělá? Ach, já jsem hloupá, no ovšem, to je jasné! „Děvko!“ Řekl to zřetelně, ne hlasem dítěte, ne, hlasem ze zlého snu, který mumlá: „Děvko.“

Zase tamten hlas, zastřený, strojený, jako když protřepete vyždímané prádlo. Teď se uklidňuje, prolamuje prsty, zhluboka dýchá, skládá své papíry, uklízí je. Rychlé kroky, dveře se zavírají. Konec našeho vzrušujícího vysílání, „Vraždy v přímém přenosu“.

Teď vím, že má opravdu hlas šílence, že ten hlas nepoužívá jen tehdy, když mi chce nahnat strach. Takže musí být většinu času mimo. Stvůra skrytá v mladíkovi, se strašným hlasem, strašnými touhami, strašnými plány, stvůra, která nakonec pohltí původního hodného chlapce.

Zítra v osm jedeme na hřbitov. Bude tam Sharonin otec. (Matka je pořád v nemocnici, má zlomenou pánev a nemůže chodit.)

Rozhodla jsem se: odpovím mu. Musím se zapojit do jeho hry, abych ho mohla ovládnout. Můj otec mi to ukazoval v judu: „Musíš proti protivníkovi použít sílu. Dělat, jako že mu chceš pomoct, a vyvést ho z rovnováhy.“ Jenže on judo nikdy nedělal.

Deník vraha

Krásný výlet na hřbitov. Bílý sníh lemoval cestu pohřebního průvodu. Spousta květin, spousta lidí, taková smutná nehoda, chudáci, to je ale smůla! My, nevinní, krásní, tak korektní, člověk by řekl čtyři novomanželé. Manželé smrti. Všichni čtyři tak silní, a přitom tak bledí, drželi se během obřadu…

Maminka byla vyčerpaná, podpírali jsme ji. Tatínek zpíval z plných plic.

Byli tam také Kareniny rodiče. Nestačilo jim pohřbít svou dceru, museli přijít pohřbít i dceru těch druhých! A Sharonin tatínek v invalidním křesle, s ošetřovatelkou, která mu musela píchnout injekci. A dva policisté, kteří vyšetřují Karenin případ. To se mi nelíbilo, ti dva policisté.

Kromě tohohle proběhlo všechno dobře. Cítil jsem sněhové vločky ve vlasech. Mám to rád. Opatrně přinesli rakev, ze světlého dřeva jako pro Karen, krásné bílé dřevo pro panny…

Sklonili jsme soucitně a smutně hlavy a kněz odříkal své obvyklé blablabla. I Jeanie měla skloněnou hlavu, plakala, samozřejmě, využila příležitosti ukázat ten svůj velký červený nos. Ty ten svůj život propláčeš, drahá Jeanie, chceš, abych tě pevně sevřel do náručí a utěšil tě?

Nebe bylo celé černé. Blýskalo se. Nemám moc rád blesky. Člověk by řekl, že je večer, a přitom bylo ráno. Vypadalo to jako mraky, o kterých se mluví v bibli, chtěl jsem, aby už byl konec. Nabral jsem sníh jako ostatní a hodil jsem ho do té jámy, udělalo to plesk, opravdu plesk, a to je všechno. Sharon je tam dole, už se odtud nikdy nedostane, už nikdy jí nebude osmnáct ani dvacet, zůstane navždy taková, jaká byla, s tím svým jiskřivým smíchem a černými vlasy, zavřená v truhle, natažená, jestlipak ji pohřbili s její červenou bundou?

Potom jsme odjeli. Procházeli jsme kolem hrobu toho chudáka malého Zacka a viděl jsem, jak na něj maminka vrhla smutný pohled. Na hrobě byly čerstvé květiny. Měl jsem chuť je rozšlapat. „Není žádné teplo,“ řekl tatínek. „Smutný den,“ řekla maminka. „Chudák holka,“ řekl Mark. „Člověk by tomu nikdy nevěřil,“ řekl Clark. „Viděli jste chudáka jejího otce?“ řekl Jack. „Byla tak milá,“ řekl Stark.

Deník Jeanie

Když jsem dneska večer zašla nahoru, zatímco si dávali aperitiv, zpráva už tam byla. Napsala jsem přes to: Měl jsi Sharon hodně rád? A pak jsem utekla. Uvidíme.

Nenávidím tuhle zatracenou zemi a tu zimu a to ticho. Zvlášť to ticho, v němž není vůbec slyšet křik. Člověk má dojem, že je zbytečné bojovat, že ať udělá cokoli, je stejně odsouzen. Je to legrace, čím víc se tenhle sešit zaplňuje, tím lepší věty tvořím. Aspoň mám ten pocit. Prostě člověk rád mluví o sobě.

Na pohřbu jsem plakala. Cítila jsem, jak mi slzy mrznou na tvářích. Ti čtyři chlapci byli tiší. Nepřátelští. Nevím, proč jsem si to myslela: nepřátelští. Při odchodu jsme míjeli dětský hrob a já jsem viděla nápis vyrytý do mramoru: „Zacharias March, jenž byl vytržen z kruhu těch, kteří ho milovali, ve věku deseti let, ať odpočívá v pokoji.“ Stará se celá schoulila, když šla kolem, a přitiskla si ruku na srdce. Chlapci prošli kolem hrobu a ani neotočili hlavu. Copak ho nenáviděli všichni čtyři?

Spěchala jsem, abych se dozvěděla, jak se zachová, až uvidí, co jsem napsala do jeho milovaného posvátného deníku. A to není všechno, kamaráde!

Znovu myslím na ten tuřín. Je to prostě záhada. Dnes večer jsem se rozhodla obejít celý dům. Takový malý průzkum. Čekám, až usnou.

Šla jsem se podívat do koše se špinavým prádlem a našla jsem tam jedny džíny se skvrnami. Ale včera měli všichni džíny, stejné, to se rozumí, ty džíny se štěpováním, jak to teď mladí nosí. Ostatně džíny mají všichni. I doktor. A dokonce i Stará. To je úplná uniforma.

V tomhle domě se všechno dělá kvůli zdání. Člověk by řekl, že čekají návštěvu reportéra a že všechno musí být jak ze škatulky.

Ticho. Vyrážím. Beru si revolver a magneťák pro případ, že…

Jdu si ještě jednou prohlédnout lyže, možná tam budou nějaké stopy.

Deník vraha

Jsem ve svém pokoji. Shora slyším nějaký zvuk. Někdo chodí po chodbě. Tuším, kdo to může být… Někdo velmi neopatrný. Ale uklidni se, dnes večer to ještě nebude. Čmuchej dobře, má milá, využij toho! Viděla jsi hrob svého slídilského předchůdce, tam to dopracoval!

Určitě se jde podívat do garáže.

Neměl jsem rád Sharon. Nemám rád nikoho. Nikdy jsem nikoho neměl rád. Nejsem žádný slaboch, slyšíš? To ti jde, pošpinit můj deník hnusnými vzkazy. Zakazuju ti to, ty stará káčo, ty tlustá krávo, ničemu nerozumíš!

Mám žízeň. Doufáš, že půjdu za tebou, co, a že se ti podaří mě někde chytit, máš mě za hlupáka? Já zůstanu tady, pěkně v teple, zatímco ty ztrácíš čas bloumáním po domě. Nikdy tě nenapadlo, že bych mohl být sám ďábel?

Deník Jeanie

Uf, to byla výprava! Prohlédla jsem si lyže, všechny jsou odřené a poškozené, z toho se nedá nic vydedukovat. Žádná červená barva, která by ulpěla na jedné z nich. Škoda že nejsme v detektivce.

Cestou zpátky jsem se zastavila v knihovně, napít se doktorovy brandy. Tuhle místnost nemám ráda. Je tmavá. Uzavřená. Je cítit tabákem. Tady Monsieur pracuje.

Sedla jsem si k jeho psacímu stolu. Krásnému psacímu stolu z černého dubu.

Věřte tomu nebo ne, ale opakovala se historie s kabátem. To musí být osud! (To je slovo, které jsem se naučila v base. Mich?le pořád říkala: „To, že jsem zabila své děti, to byl osud.“ Chudák Mich?le, ještě jí zbývá deset let.)

Přejížděla jsem rukou psací stůl, nahoře, dole, mám ráda dřevo. Otevřela jsem psací podložku, pohladila jsem růžový piják, na němž zůstaly otisky několika řádek (říkám si, jestli se lidem, kteří to budou číst, bude mé vyprávění zdát dobré), podívala jsem se blíž, ráda čtu otisky na pijáku, je to jako tajná zpráva.

Mohu říct, že jsem nebyla zklamána. Jen několik slov: „protože to bude tvoje“. Konec dopisu. Konec jeho dopisu. Pečlivě ho vysušil, než ho odnesl nahoru. Dnes odpoledne, když se tu všichni motali, sem zašel a klidně to napsal.

A já si samozřejmě nemůžu vzpomenout, jestli jsem někoho z nich viděla sem jít.

To není všechno. Když jsem našla tohle, začala jsem prohledávat stůl. V jednu chvíli jsem zaslechla na schodech nějaký zvuk. Měla jsem strach, vytáhla jsem revolver, ale už se nic neozvalo.

Napínala jsem sluch, jestli uslyším nějaký dech, protože kroky, to by praskalo, ale dech ne. Ale nic jsem neslyšela. Pokračovala jsem v hledání. Strčila jsem ruku pod stůl až po loket (viděla jsem to ve filmu, dělají to tak tajní agenti, funguje to!), ucítila jsem něco tvrdého a plochého. Vytáhla jsem to ven. Byla to knížečka. Černá s červenými okraji stránek. Jako misál. Hezké. Byla přilepená zespoda ke dřevu izolepou.

Otevřela jsem ji. Nebyla to knížka. Bylo to příšerné.

Byla to řada kreseb. Nejdřív tvář nějaké holčičky, pak tvář nějakého malého chlapce, která mi byla něčím povědomá, pak tváře jiných dětí, pak Karenina tvář, a Sharonina a moje.

Usměvavé obličeje. Dokonale nakreslené. Jenomže všem chyběly oči, opravdu, byly tam jen otvory místo očí, jimiž jako by se dívala ta další tvář.

Jsem poslední. Pod mé prázdné důlky vsunul červený piják. Mám červené oči a usmívám se. A na každé té tváři (bylo jich deset) je otisk ruky, také červený, jasně červený, jako pohlazení, ale když se člověk podíval blíž, zjistil, že to není ruka, že je to cosi vychrtlého s drápy, že je to otisk smrti.

Je to otisk smrti, na mé tváři, nikdo nemůže mít takovou ruku, ruku se třemi dlouhými kostnatými prsty, která se snaží dosáhnout na má ústa.

Náhle jsem pochopila, proč se mi obličej toho malého chlapce zdál povědomý: byl to jejich obličej! Zároveň jsem si uvědomila, že jsem nikde neviděla jejich fotografie z útlého dětství. Na všech vystavených fotkách je jim nejméně dvanáct let.

Co se to tu děje? Vrátila jsem knihu na místo a přilepila ji zase páskou, doufám, že to bude držet, ještě teď se třesu, revolver mi naráží do nohy, někdo si tu hraje s mrtvými a se smrtí, někdo, kdo ve svém šílenství docela ztrácí lidskou tvář.

8.

Revers

Deník Jeanie

Hned jak vypadli, šla jsem nahoru a přečetla si to. „… Ďábel?“ To je, jako kdyby věděl, co jsem našla v psacím stole. Nikdy jsem těmhle hloupostem nevěřila, a nebudu jim věřit ani teď. Háže mi písek do očí, tak je to, písek do očí, a brandy mi maluje příšery tam, kde jsou jen stopy vyšinuté mysli.

Prostě mě slyšel chodit po domě a myslel si, že jsem možná našla jeho „misál“, tak napsal to o tom ďáblovi, aby na mě udělal dojem. Napodobuje iluzionisty. Vždycky dělá něco jiného, než co ukazuje navenek. Odvést mou pozornost. Odvést mou pozornost od té tváře různými triky, obyčejnými kabaretními triky! Ale ráno mám jasnou hlavu, pane, žádný alkoholový opar, ještě dokážu uvažovat!

Na jeho deník jsem napsala: Proč ses bál Sharon? Proč se bojíš žen? A podtrhla jsem to tlustou čárou. Ať mě nenávidí. Uvidíme, jestli se na mě dokáže dál u stolu usmívat. Musím ho přimět, aby se prozradil. Popíchnout ho.

Ale co když je to pravda? Co když tu někdo opravdu praktikuje černou magii? Možná se skutečně považuje za ďábla? Musím jít do města, něco si o tom sehnat. Jestli si myslí, že je posedlý, uvěří možná exorcismu. Chci říct, že kdybych ho přesvědčila, že provádím exorcismus, možná by se sám vzpamatoval, protože on samozřejmě není ďábel, to je nemožné.

Požádám doktora, aby mě odvezl do města, že potřebuju koupit vánoční dárky.

Deník vraha

Je ve městě. Jsi ve městě. Slídíš. Pátráš. Čenicháš. Nic. Nenajdeš nic. Jsem nedosažitelný. Vím, že jsi prohlížela Knihu. Odvážila ses ji prohlížet. Stejně jako jsi znesvětila můj drahý deníček… Bezbožnice! Rouhačko! Vršíš jednu svatokrádež na druhou! Já jsem tu Mistr, ještě jsi to nepochopila? Mistr! Sharon to taky nepochopila. Chudák Sharon… Já jsem Mistr a vy jste mé hračky. A ty se odvažuješ hledět mi do tváře, když přede mnou všichni leží v prachu? Svět se otřásá ve svých základech.

Musel jsem roztrhat ty listy, které jsi pošpinila, zošklivěly, páchly, páchly, slyšíš? Páchly strachem, pachem těch ostatních, když pochopily, hrozným pachem, který máš v sobě, a který čeká jen na to, aby se mohl dostat ven, opustit tělo, šířit se, hrozný smrad, který se zavírá do rakví, na dno hrobů, abychom mohli my živí dál dýchat. Je mi zle, je mi zle, nechci, abys existovala, nechci si s tebou hrát, nechci si s tebou hrát!

Nic mi nezabrání udělat to znovu. Znovu a znovu. Tolikrát, kolikrát budu chtít. Řeknu ti kdy. Řeknu ti kde. A ty nebudeš moct nic dělat. Protože já jsem Mistr.

Jeanie

Místo abys mluvil o sobě, mohl bys pokračovat ve vyprávění o životě své rodiny? To je zajímavější. Například pohřeb tvého bratra, to musel být velký okamžik…

Deník vraha

Zase ty špinavosti na mých papírech… Co je s tebou, zbláznila ses? O co se to snažíš? Chceš mě rozčilit, rozzuřit, přimět mě, abych se prozradil tím, že budu rozzlobený… považuješ mě za hlupáka? Myslíš si snad, milá nevinná Jeanie, že vstanu od stolu a začnu křičet: „Tak co, Jeanie, proč pořád znesvěcuješ můj intimní deník?“

Blázníš, Jeanie… Domníváš se, že když se rozčiluju, a právem, že se nedokážu ovládat? Myslíš, že mě rozčilíš, když mi budeš pořád připomínat tu nulu Zacka? Tak to se pleteš. Podívej se, jak jsem klidný. Jak do tebe vidím… Od začátku do tebe vidím. Dokonce jsem ti dovolil najít Knihu. Věděl jsem, že ti udělá radost, když ji najdeš. A pak, to tě zaměstná.

Zkus se někdy podívat na to, co je za některými věcmi… Ach, vzdávám to, stejně jsi jen ubohé stvoření, nestojíš mi za to!

Deník Jeanie

Jako by ho rozhovor zajímal víc než jeho obvyklé kecy. Bodejť! Osmnáct let si nesmět s nikým promluvit o tom nádherném cvokovi, co je v něm! Kdyby mě neměl, musel by si mě vymyslet! Ostatně proto píše ten svůj deník, vymýšlí si něco nebo někoho, s kým by mluvil…

Včera jsem ve městě koupila jednu knihu o čarodějnictví a jednu o exorcismu. To je legrace, že v takovém malém městě mají takovéhle věci svou stálou klientelu… „Mám stálé zákazníky,“ řekl mi ten chlap a tvářil se tajemně.

Všechno jsem našprtala: zaříkávací formule, posedlosti a tak dále, už cítím, jak mi rostou kozlí rohy!

Každopádně jsem našla krásnou vymítací formuli, která se dokonale hodí na zvlášť ďábelské a vzpurné démony. Musím vymyslet dekoraci, která by k tomu pasovala. Jen žádný spěch.

Nenechala jsem mu žádný vzkaz. Jenom jsem ty jeho papíry rozstříhala na malé kousky. Nemohla jsem si pomoct, měla jsem chuť rozbít mu hubu. Ale teď mám trochu strach. Budu se snažit spát co nejméně.

Deník vraha

Nenávidím tě.

Zničila jsi mé dílo, má slova, můj hlas, zničila jsi ho a zmrzačila, těmi svými nůžkami, cvak, cvak, chtěla jsi mě zabít, já to vím, já znám potěšení z nůžek, cvak, cvak, které stříhají mé tělo, mé papírové tělo, jsi jako ty blázni v televizi, maniak jsi, maniak, ošklivý a starý maniak, nenávidím tě.

Musím… Ne, to nebudeš číst. Ale stejně to musím udělat. Čas běží a ty tyješ z našich zásob.

Včera maminka mluvila o Sharon. Trochu fňukala, jako obvykle. Utěšoval jsem ji. Byli jsme sami a já jí řekl: „Neplač, oni ho chytnou, uvidíš…“ Divně se na mě podívala… A já jsem pochopil, že má ze mě strach… Nerad bych, abych musel… ne, maminku ne, to neudělám. Ale byla to má první chyba. Mohla by být vážná, velmi vážná.

Deník Jeanie

Pitomec! Takže se nakonec může prozradit. Zřejmě je rozčilený víc, než říká! Proč jsem nešla tudy, proč?!

Na exorcismus použiju magneťák.

Od Sharoniny smrti můj strach zmizel. Někteří lidé jsou vám bližší než ostatní, a Sharon k nim patřila.

Jeho matka ví, a mlčí. Jeho matka. Jejich matka. To ona je ta trhlina. Slabé místo. Tam musím začít.

Ne, právě tohle on chce. Vysvětlit mi, proč ji musí zabít. Protože to chce od samého počátku: zabít ji. A už si našel viníka: svého otce! Blouzním. Když člověk čte ty psychologické knihy, vytváří nakonec šílené hypotézy. Šílené záchvaty.

Jsem ve slepé uličce. Vždycky jsem tam byla.

Deník vraha

Už sis nedovolila v tom pokračovat, co? To je dobře. Můžu se tedy věnovat důležitějším věcem.

Jack dostal jedničku z hudební písemky. Clarkovo mužstvo vyhrálo zápas. Mark dostal na stáži výborné hodnocení. Stark je nejlepší ze třídy. Skvělé, ne?

Jak vidím, jsme velmi dobří. Bylo by těžké nás nachytat. Jsme prostě dokonalí. Kolika let bylo zapotřebí k vybroušení takové dokonalosti?

Tatínek prohlásil, že bychom to měli oslavit šampaňským. Tatínek je na své chlapce pyšný.

Sharon byla jen prázdná nádoba. A ty, Jeanie, nejsi k ničemu, ty nemáš u doktora Marche co pohledávat, ty hnusná slídilko.

Deník Jeanie

Potkala jsem Starou v kuchyni. Mluvily jsme o počasí, o životě, zavedla jsem řeč na chlapce. Jak byli smutní kvůli Sharon, taková hrozná nehoda… (Loupala jsem cibuli, takže jsem se tvářila přiměřeně.) „Co kdybychom dnes večer udělaly puding, madam?“ – „Proč ne?“ – „Když už mluvíme o chlapcích, chtěla jsem vám říct, že jeden z nich měl mokrou postel, to je zajímavé, jak dlouho můžou tyhle věci přetrvávat.“ – „Oni s tím přestali velmi brzy. Byla to určitě náhoda, něco se mu zdálo… to se může stát každému, podejte mi mouku.“ – „Tady není moc děvčat, co, je to tu dost osamocené…“ – „Ach, oni se o to nijak zvlášť nezajímají, jsou rádi doma, jsou ještě moc mladí na to, aby běhali za děvčaty, to teprve přijde, každá věc má svůj čas…“ (Moc mladí na to, aby běhali za děvčaty, ti tlustí býčci!)

„Mám ten puding udělat s čokoládou a rozinkami, madam?“ – „S čokoládou a rozinkami.“ – „Včera jsem viděla Jacka, jak se vás snažil utěšit kvůli Sharon, to od něj bylo opravdu moc hezké.“ – „Jack? To se asi pletete.“ – „Tak to jsem si je musela splést, jsou si tak podobní, a jak jsem spěchala chodbou…“ – „Ale ne…“ – „Vypadala jste tak smutně…“ – „Ne, Jeanie, opravdu, to se vám asi zdálo, děvenko! Ach, podívejte se, rychle, pálí se to!“ (Lež.) Konec rozhovoru. Totální neúspěch.

Zajdu ještě jednou do doktorovy pracovny. Dnes odpoledne tam půjdu utřít prach, už je to opravdu potřeba.

Jdu dolů, někdo zvoní.

Deník vraha

Někdo zvoní. Slyším Jeanie, jak jde dolů. Říkám si, kdo to asi v tuhle hodinu může být. Ženský hlas… Je to Karenina matka, poznávám její vřískavý hlas. Co ta tu chce? Odchází… Jeanie jde zase nahoru. Dupe jak slon. Tak a je ve svém pokoji.

Je čas siesty. U nás se ještě dodržuje siesta. Přemýšlíme, odpočíváme. Přemýšlím. Odpočívám.

Maminka vypadala v poledne divně. Říkám si, co jsi jí asi udělala, Jeanie. Snad ses z ní nesnažila tahat rozumy? Proč to děláš, Jeanie? Chceš snad, aby maminka onemocněla?

To ty můžeš za to, že měla Sharon tu hloupou nehodu, ty s tou svou mánií strkat do všeho nos. Je to tvoje vina, že je Sharon mrtvá, slyšíš? Takže mírni se, Jeanie, zklidni se, děvenko, jestli nechceš, aby byla tvoje cesta posetá mrtvolami… Nech mi tu radost vraždit, nebuď nepřející, to není práce pro holku, jasné?

Dost žertů, je čas. Musím si připravit věci.

A propos, Jeanie, pokud jde o Kareninu matku, nemyslíš, že by měla spáchat sebevraždu? Ze zoufalství?

Deník Jeanie

Ty špinavé prase! Myslíš, že jsi mě dostal tím, že na mě budeš svalovat vinu? Považuješ mě za neviňátko? (Ten gin pálí, to je strašné, ještě aby tak… po druhém loku je to mnohem lepší.)

Dobrá, tvoji matku nechám na pokoji. Nedám ti příležitost a záminku k… raději toho nechám… Ale opovaž se dotknout Kareniny matky, jinak… Jinak nic, jako obvykle. Cítím se úplně bezmocná.

Mám skvělý nápad. Budu postupovat vylučovací metodou. Zraním jednoho z nich na ruce, na pravé ruce, potom dalšího, dokud vzkazy nepřestanou nebo se nezmění písmo.

Je to jednoduché a naprosto bezpečné, jen malá neobratnost: „Ach bože, já jsem zabodla vidličku do vaší ruky? Promiňte, myslela jsem, že to je kuře…“ Ach! Moc navoskované schody, zlomená noha! Nefungující brzdy u auta? Ale to je smůla! Ne, žádní bolševici, jen náhoda. Všichni kaput? Ach, jaké neštěstí pro doktora, i doktor je kaput? Ach bože, jaké neštěstí pro zemi! Tak oblíbená rodina, posmrtně vyznamenaná řádem Velké Poťouchlosti. Prezident přijede na pohřeb. A Jeanie? Jeanie je krásná v černém, upjatá, se staženými vlasy, tiskne ruku prezidentovi, chudáci, chudáci děti, tak milí, tak upravení, tak dokonalí. Matka se zhroutí, ne: matka spáchá sebevraždu, strčí hlavu do trouby, kde se peče vánoční krůta, příšerné…

Slyším někoho za dveřmi. Odkládám sklenici, nechce stát rovně, ta sklenice… Nevidím, kolik je hodin, hodinky mají tři ručičky. Hodinky stávkují? Ráda bych vstala a šla se podívat. Ale nemůžu pohnout židlí. Všechno se houpe. Divné. Možná… možná je to únavou?

Všechen ten chaos v mé hlavě… moc přemýšlím, nejsem už k ničemu, služka pro všechno, která není k ničemu…

Někdo dýchá a šeptá, pak jde klika dolů, ano ano, vidím, jak jde dolů, ha ha, je zamčeno. To je zajímavé, nemůžu to po sobě přečíst, je to napsáno čínsky, nevěděla jsem, že umím čínsky…

To stačí, takový randál, nakonec málem upadla, ta židle, kde je můj revolver? Aha, už ho vidím, je na posteli, je roztomilý…. ostatně, musím ho vyčistit a dát do něj náboje, jinak budu určitě v nebezpečí.

Vypadá to, jako by něco škrábalo na dveře, jako nějaká velká kočka, to mě rozčiluje, jdu otevřít. Moje dveře nejsou žádná rohožka.

Vážení čtenáři a posluchači, nastal okamžik pravdy, jo, momentíček, ale to snad ne, považuje snad mé dveře za klepadlo? Jdu ho vytahat za uši…

Deník vraha

Najednou mě to popadlo. Nemohl jsem se tomu ubránit. Musel jsem tam jít. Bylo to tak silné… silnější než cokoli jiného. Vstal jsem.

Šel jsem po špičkách chodbou, myslel jsem jen na to, držel jsem v ruce břitvu, byla těžká, jakoby nasáklá krví, jako by to byla moje končetina nasáklá krví, jako by se mi ruka prodloužila.

Pode dveřmi bylo vidět světlo. A přitom bylo dost pozdě. Nespala, čekala na mě, hned jsem věděl, že na mě čeká. To mě probudilo, žádný zlý sen, ne, ale její čekání, její noční volání, abych přišel udělat, co má být vykonáno.

Jsem tady, třesu se, pokaždé se třesu, když takhle čekám, jsem přitisknutý na dveře, břitvu mám těsně u svého stehna, přišla tvá chvíle, Jeanie, nastala tvá chvíle…

Volal jsem tě, šeptal jsem a tiskl při tom své rty na dřevo, škrábal jsem na dveře: „Odpověz mi, odpověz mi, prosím…“

Byl jsem úplně nalepený na dveře, jako kočka, která žadoní o pohlazení, v pruhovaném pyžamu, břitvu přitisknutou na dveře… Chci, abys vyšla ven, abys vyšla ven a ta břitva se do tebe zabořila, otevři ty dveře, otevři je! Zemřeš rychle, aniž vůbec pochopíš, jen můj sladký úsměv a to strašné horko v břiše…

Slyšel jsem, jak vstáváš, a pak najednou ten hluk, děláš strašný hluk, proč jsi to udělala, tos neměla, vypadalo to, jako bys v pokoji upadla! Slyšel jsem tatínkův hlas: „Co se to tu děje?“

Tatínek přišel a klepal na tvé dveře: „Je vám něco, Jeanie?“ Slyšel jsem tvůj chraplavý hlas, jak odpovídá: „To je v pořádku, pane, spadla jsem z postele, to je všechno…“ A pak smích, šílený smích… Tatínek nám řekl: „Jděte si lehnout.“ Šlo se spát. Lehl jsem si na břicho a nakonec jsem usnul…

Probudil jsem se leknutím. Zase. Zdálo se mi, že mě Jeanie překvapila zezadu, škrtila mě šálou, cítil jsem, že umírám, a ona se pořád smála.

Je to hloupý sen. Šála se kroutila, stal se z ní had, který mi vlezl do pusy, kluzký a lepkavý, probudil jsem se.

Teď jsem klidný. Co jsem to málem udělal za hloupost! Musím si na sebe dávat větší pozor.

Deník Jeanie

Bože, to byla opice! Láhev je prázdná. Musím ji nenápadně vyhodit. Po tom kraválu včera večer bych chtěla být neviditelná. Všichni se na mě mračí… Mám velkou modřinu na tváři a další na stehně.

Přečetla jsem si, co jsem napsala, protože se na nic nepamatuji. Přece jen je dobré si to psát… Bože, jak jsem mohla být tak hloupá, vždyť jsem mohla umřít. Když na to pomyslím, rozbolí mě hlava ještě víc, jdu si vzít aspirin.

Musela jsem upadnout, když jsem chtěla vstát, protože židle je převržená a sešit otevřený. Probudila jsem se na podlaze, celá promrzlá. Ach, Bože, alkohol je skutečně hřích, mělas pravdu, mami!

Právě odjeli. Zajdu do knihovny. Včera jsem se tam nedostala, lepili se na mě celý den.

Jestli jste si to mysleli, máte pravdu: Kniha je pryč. Zmizela! Hledala jsem všude: nic. Chce, abych si myslela, že se mi to zdálo. Nebo tam možná přidal nějakou tvář a nechce, abych ji viděla…?

Aha, zapomněla jsem, vánoční stromek je tady. Obrovské pichlavé monstrum. Dnes večer ho ozdobí, pověsí na něj koule a girlandy. Brzy budou Vánoce. Když si vzpomenu na toho mizeru Bobbyho, který se bude o Vánocích vyhřívat v Acapulku, zatímco ze mne bude možná polínko do krbu… Kdyby se ten ubožák nezdejchnul s penězma a šperkama, nebyla bych tady, ležela bych v bikinách na pláži!

Ještě jsem neprohledala doktorův pokoj… Měla bych to udělat.

Jdu tam.

Deník vraha

Vánoční strom je tady! Je nádherný! Pověsili jsme na něj zlaté koule a girlandy a on teď celý září. Je skvělé zdobit takový krásný stromek! Maminka si prozpěvovala a tatínek stál na štaflích a připevňoval na vrcholek hvězdu. Blíží se opravdu krásné Vánoce, zvlášť pro mě.

Musíme si ale nacvičit koledy, které budeme večer zpívat, maminka pozvala spoustu lidí, aby si nás poslechli, a Clarisse bude hrát na klavír. Doprovází nás vždycky, když zpíváme, je to dobrá klavíristka.

Máme hezké, pevné hlasy, dobře posazené, prý velmi dojemné. Protože nás maminka chce vidět pěkně pohromadě všechny čtyři, v bílých košilích, jak oslavujeme našeho Pána, doprovází nás Clarisse a ne Jack. Je to úplný chorál, „andělský kůr“, máš štěstí, brzy to uslyšíš na vlastní uši…

Uvidíš, Jeanie, co u nás znamenají Vánoce!

Deník Jeanie

Jsem perplex. (To je legrace, nikdy bych nevěřila, že jednou použiju tohle slovo… Po pravdě řečeno, je hodně věcí, o nichž bych nikdy nevěřila, že je dokážu…)

Našla jsem Knihu. Schovanou pod doktorovými slipy. Takže jsem perplex. Kdo ji tam dal? Doktor, aby chránil svého syna? Nebo snad doktor… Ne, to je blbost.

Jenže nějaké vysvětlení být musí. Vždycky jsem si myslela, že o tom Stará ví. Tak proč ne doktor?

Mám pocit, že si tu se mnou hrají jako kočka s myší.

Včera večer se zdobil stromek. Když jsem šla nahoru, byla jsem strašně unavená. Dnes ráno jsem si skočila přečíst ten jeho obvyklý blábol. Chystá radostné Vánoce, ten hajzl! Musím se zeptat na tu Clarisse. Kolik žen na zabití je v téhle zatracené díře?

Nechám mu vzkaz:

Měl by ses bát vyslovit jméno Pána, ty, který jsi celý rudý od krve, neboť boží prst udeří na zločince a změní ho v popel…

To se mi líbí. Připomíná mi to kázání ve vězení, kterému jsme se tolik smály. Musím jít, Stará mě volá. Nástup do služby na zašívání a žehlení.

Deník vraha

Pán páchne, Pán je zlý, On páchne stářím, On páchne porody. Jsi pouhý otrok, Jeanie, třeseš se před přikázáními toho senilního dědka, ale já, já jsem svobodný, jsem jako vesmírný hrdina, který chodí po světě a vysmívá se bohům, jsem Mistr Knihy, Písař Smrti, skrytá tvář Boha, který se na tebe usmívá svými bílými a zdravými zuby… Mé zuby jsou celé zkažené, všechno, co sním, zčerná a shnije, mé zuby jsou plné červů, to, co olíznu, chutná utrpením a začíná páchnout.

Myslíš si, že Clarisse je děvka?

A vůbec, Jeanie, co vlastně děláš? Spíš? Pořád si něco vymýšlíš a nic nedotáhneš do konce, vzpamatuj se, děvenko, vzchop se!

Někdy mám dojem, že tě tak dobře znám…

Deník Jeanie

To je pravda, že mě zná. Mám pocit, že mě napodobuje.

Dobře strávený den. Úklid, seznam na Vánoce, prach atd. Obědvali s chutí. Stará mi vyprávěla o „velkém vánočním večerrru“: budou se cpát a oslavovat Pána, přinášet mu oběti. Proč ne Jeanie a Clarisse? Ve vězení byla jedna Francouzka, říkala mi Jeanisse, vyslovovala to „Džénis“, bylo to legrační. Prostě je to pitomé jméno.

Dnes odpoledne dávali v televizi vědecko-fantastický film. Bylo to o čemsi, co na sebe bralo podobu lidí, aby se jich zmocnilo. Nikdo nevěděl, v koho se ta věc proměnila, mohli jste to být i vy nebo já… nebo on?

Dobrá, stydím se to napsat, ale myslela jsem si to… a co když to bylo něco, co se vydávalo za člověka, něco toužící po krvi, co mi hrálo divadlo a posílalo mě po falešných stopách: čarodějnictví, neuróza, schizofrenie, zločin v Orient-expresu… prostě, musí být trochu legrace.

Dnes večer pověsí Herr Doktorrr na Strrrom světelnou girlandu.

Karenina matka přinesla čepici, kterou Sharon zapomněla v autě. Uložila jsem tu čepici do mé skříně.

Právě si uvědomuji, v čem dělám chybu: nemohu uvěřit, že je to jeden z nich. Upínám se na to spojení s ním a nevšímám si spojení s nimi, zatímco on je jedním z nich.

Nikdy bych nevěřila, že si můj ubohý mozek může klást tolik otázek. Vidíš, tati, jak jsem hloupá… Nechala jsem se zavřít do perníkové chaloupky, do doupěte ježibaby… No, tak už je čas vrátit se do rachoty.

Deník vraha

Dnes odpoledne jsem potkal tu tatínkovu tlustou blonďatou slepici. Zavěsila se do mě a šli jsme kousek spolu. Voněla parfémem. Snažil jsem se vyprostit, ale ona mě držela pevně, viděl jsem, jak se jí zvedají prsa, cítil jsem její dech, nemůžu uvěřit, že tatínek a tahle žena…

Mně by se to ošklivilo, dělat to s ní. Nechápu, proč na to všichni pořád myslí. Každopádně nás nikdo neviděl spolu pohromadě. Vždycky si na takové věci dávám pozor. Ukázala mi, kde bydlí. Je to správný dům. Žádný domovník.

Chtěla, abych k ní zašel na skleničku, ale já jsem odmítl. Její manžel byl v nemocnici… Musí to být nymfomanka. Řekla mi, abych od ní pozdravoval tatínka. Nenávidím ten její hnusný úsměv. Ať si vyřídí ty své odporné nákupy sama.

Slyšel jsem maminku, jak se ptá Jeanie, co chtěla Karenina matka. „Nic,“ odpověděla Jeanie, „jen mi něco vracela.“ Co to přede mnou skrýváš, Jeanie, zlatíčko?

Deník Jeanie

Zatímco se všichni dole dívali na film, šla jsem nahoru k doktorovi a vzala jsem Knihu. Vytrhla jsem stránku, kde byla nakreslená má tvář, složila jsem z ní vlaštovku a dala jsem ji do šatníku. Tak jsem to prase v tom okamžiku nenáviděla, že jsem se nedokázala opanovat.

Kniha je schovaná. Neřeknu kde. Člověk nikdy neví. Na papírovou vlaštovku jsem napsala: Přišla jsem, abych vymýtila Zlo. A přidala jsem několik věcí, které jsem opsala z knihy o čarodějnictví. Pak jsem nahrála vymítací formule (Jeanie Morganová v Návratu exorcisty VI) temným hlasem, změněným za pomoci kapesníku (je to hebrejsky nebo jak, velmi působivé). A žádný překlad. Ať si to najde.

Napíšu anonymní dopis té tlusté blondýně a řeknu jí, aby se nescházela s doktorovým synem. Rozčilí ji to, ale zůstane naživu: Děvko, nestačí ti otec, musíš mít i syna?

Tak, to bude fajn. Už dost, žádný chlast! Musím ho koupit. Je čím dál větší zima. Potřebuju pitivo. Dobrou noc, děťátka.

Zítra ráno tam dám magneťák. Je divné, že jsme se tam nikdy nepotkali.

Zrovna mě napadá, že tenkrát musel pustit ten magneťák těsně předtím, než jsem přišla. Jako kdyby věděl, že přijdu…

To by znamenalo, že ho tam dal, zatímco jsem byla v koupelně… hned vedle?

Co to má znamenat?

Deník vraha

Zničila Knihu!

Rozložil jsem tu její směšnou papírovou vlaštovku a několikrát jsem do ní vší silou bodl. Nic odsud nevyžene Zlo, nic, jsem tu doma, slyšíš? Doma! Bodal jsem nožem do tvých tváří, do tvé pusy, zejména do té pusy, která chrlí urážky, nožem jsem od sebe oddělil tvoje sevřené rty a vjel jsem pod jazyk, mezi tvé zuby, krásná rudá měkká kaše, abys mlčela, slyšíš?!

Tuhle v noci jsi měla štěstí, víš, ale nebudeš ho mít pořád. Jsem trpělivý a vytrvalý. Víra hory přenáší a já přenesu svůj nůž do tvého břicha…

Dnes ráno jsi dala listonošovi nějaký dopis. Moc se mi nelíbí, když posíláš dopisy. Nemáš nic lepšího na práci?

Deník Jeanie

Nedala jsem tam magnetofon. Neměla jsem příležitost. V době siesty jsem zaslechla, jak se otvírají dveře. Pootevřela jsem ty své. Clark šel na záchod. Nechala jsem dveře pootevřené, pro případ, že… revolver jsem svírala v ruce (kdyby mě tak někdo viděl), vzápětí se otevírají další dveře, mrknu ven: je to Mark. Jde k Jackovi. Další dveře: je to Stark, míří dolů a vrací se se sklenicí mléka, to je mánie, to pití mlíka, návrat ke kojenecké lahvi… Mark vychází od Jacka. Jde k sobě. Clark se vrací ze záchodu s knihou v ruce. Jinak nikdo. Přižene se doktor a křičí: „Jdeme, jdeme.“

Okamžitě zavírám dveře. Zmatek, scházejí dolů. Stará zůstává v obýváku a plete před televizí. Fajn.

A večer, dřív než se vrátili domů, jsem našla jeho vzkaz:

QED = to je magie!*

* QED = quod erat demonstrandum (co se mělo dokázat). Pozn. Překl.

Myslím, že si ze mě střílí.

Pokud jde o magnetofon, udělám to takhle: zítra v poledne, doktor nepřijde domů. Jde do nemocnice. Hned jak sklidím ze stolu, řeknu: „Jdu uklidit koupelnu, madam.“ Tam počkám, až všichni zalezou do svých pokojů na tu posvátnou siestu. Pustím magnetofon. Hlasitě zabouchnu dveře svého pokoje. Jsem si jistá, že se půjde podívat.

Určitě prošmejdí celý barák, aby našel Knihu, ale já ji mám dobře schovanou.

Potom uvidíme. Jdu spát. Vypůjčila jsem si láhev sherry od Kareniny matky.

To sherry není špatné.

Deník vraha

Dnes ráno tu byla ta blondýna. Čekala na mě. Řekl jsem jí, že spěchám, ale naléhala, abych si s ní dal skleničku. U ní. Souhlasil jsem. Měl jsem půlhodinku volnou, to stačilo. Šli jsme k ní.

Mé tělo je nuceno občas dělat tyhlety věci, aby to nebylo ostatním podezřelé: nemusí vědět, jak se mi to hnusí. Sotva jsme dorazili, nabídla mi alkohol (whisky), mám z toho hrůzu, ale nikdo to neví. Napil jsem se, ona se také napila: „Udělejte si pohodlí.“ Zula si boty: „Můj manžel je v nemocnici, má tam schůzku s vaším otcem…“ Všelijak se natřásala, kdybych tak měl svůj nůž…

Hlasitě jsem dýchal, cítil jsem pot v podpaží, chtěla, abych to udělal, nemohl jsem se tomu vyhnout, naklonil jsem se k ní a políbil jsem ji na ústa, možná trochu tvrdě, ucukla s výkřikem: „Hej, pomalu, ty malý hrubiáne!“ Popadl jsem ji a políbil ji znovu, vzpouzela se. Když to chtěla, měla to mít…

Když jsem odcházel, sténala a kroutila se jako pijavice. Tvářil jsem se mile a omlouval jsem se: „Nezlobte se, nedokázal jsem se ovládnout, byla jste tak okouzlující…“ (Tlustá svině, říkal jsem si v duchu, byla bys radši, kdybych do tebe zapíchl kuchyňský nůž? Měla bys mi děkovat na kolenou, že jsem se svým tělem dotkl tvého!) Mile jsem se usmál, aspoň jsem se o to pokusil… Fňukala, oblékla se, ve skutečnosti se jí to docela líbilo.

Nakonec začnou říkat, že nejsem normální.

Když jsem se vrátil domů, dlouho jsem se myl.

Půjdu se podívat. Vím, že moje malá Jeanie čeká na mé zprávy… Právě zavřela dveře, tak jdu.

Deník Jeanie

Divné je, že se žádné dveře neotvírají. Nic neslyším, Stará hraje dole na klavír, cvičí koledy. Výkřik. Slyšela jsem výkřik?

Nikdo nereaguje, asi se mi to zdálo. Co dělá?

Deník vraha

Jsem ve svém pokoji. Sešitku, sešitku, ty jsi můj jediný přítel, jsem úplně sám, mám strach…

Mluvil na mě nějaký hlas, něco mi říkal, mumlal a šeptal nějaká slova, ten hlas se ozval za mnou právě v okamžiku, kdy jsem hladil maminčin plášť. Zmijí hlas se zmijím syčením a šustěním, plazí se a chce kousnout, vytrhám jí zuby!

Ta slova, nerozuměl jsem těm slovům, ta slova byla tvrdá, chtěla mě zranit, byla to magická slova jako ta, která si mumlám, když tvořím Knihu… Nebojím se toho hlasu, vím dobře, že je to ten tvůj, tvá slova nemají žádnou moc, chceš si hrát na Mistra, co? Ale to ty nemůžeš, tvůj hlas je falešný, tvá slova jsou falešná… ještě jsi nepochopila, že jsi úplná nula?

Ale nechal jsem ti vzkaz.

Deník Jeanie

Tak, a je to, odešli. Dívala jsem se, jak odcházejí. Klidní a usměvaví. Jack se vrátil pro šálu. Clark chroupal čokoládu. Stark si dobíral Marka kvůli nějakému děvčeti…

Nebyly tam žádné poznámky. Ale magneťák ležel na posteli. To je ale neopatrnost! Co kdyby si Stará chtěla jít odpočinout!

Magneťák byl vypnutý. Zapnula jsem ho. Zapsala jsem to, co jsem slyšela: Infandum, regina, jubes renovare dolorem. Abyssus abyssum invocat!

Co to je za hatmatilku?

Všechno to bylo vysloveno pronikavým a vášnivým hlasem čaroděje. Možná je to kletba. Musím se zeptat knihkupce, vypadá, že se v tom vyzná. Podívám se, jestli Karenina matka jede do města a jestli by mě tam mohla vzít.

9.

Úvahy

Deník Jeanie

Dnes odpoledne mě Karenina matka vysadila u knihkupectví. Požádala jsem majitele, aby mi přeložil dva výrazy, které jsem našla v jedné knížce a nerozuměla jsem jim.

Usmál se, podíval se do slovníku latinských rčení a přeložil mi to: „Přikazuješ mi, ó královno, znovu prožít tu strašnou bolest!“ Konec první části. A pak: „Neštěstí nechodí samo.“

Podle knihkupce to znamená, že jedna chyba vyvolává další.

Znamená to snad, že vraždy budou pokračovat jedna za druhou, nebo možná že moje chyba (napomínám ho) má za následek jeho chybu (novou vraždu), nebo třeba že tím, že vyvolám jeho bolest, uspíším běh událostí? Nebo, nebo, nebo, kam to mířím, kam se to řítím, a co moje ubohá hlava?

Dneska po večeři jsem přinesla doktorovi jeho poštu do knihovny. Samé odborné věci. Zatvářila jsem se co nejnevinněji a zeptala jsem se ho, jestli umí řecký a latinsky. „Samozřejmě, co je to za otázku. Znalost minulosti otevírá cestu do budoucnosti.“ Atd., atd. Než jsem mohla zmizet, dostalo se mi půlhodinového kázání…

Zajímavé je jedině to, že mi řekl, jak je mu líto, že ani jeden z jeho synů nechtěl jít touto cestou, baví je matematika…. Sice jim vštípil určité základy, ale…

Doktorovy lekce zřejmě nebyly zbytečné pro všechny jeho syny, minimálně jeden z nich tu svou latinu nezapomněl.

V duchu se ptám, jestli ta doktorova slepice dostala můj dopis.

Mám pocit, že se něco stane.

Deník vraha

Dobrý den, Jeanie. Vyspala ses dobře? Dneska žádný vzkaz pro mne? Fajn, tak tedy na shledanou později.

Deník Jeanie (magnetofon)

Z toho se nedostaneš. Nevidíš, že jsi ztracený? Ještě je čas se vrátit. Všimni si, neměním hlas. Nechávám magnetofon puštěný. Poslouchej: ať jsi kdokoli, je na tomto světě pro tebe místo. Stačí, když s tím přestaneš, rozumíš? Určitě nejsi tak špatný, jak myslíš.

Deník vraha (magnetofon)

Nejsi placená za to, abys tady dělala kázání, drahoušku Jeanie, jsi placená za mytí nádobí. Nechal jsem ti příliš velkou volnost a ty toho zneužíváš.

Dneska za mnou přišla ta otcova pipka: prý mi musí něco důležitého sdělit. Pověděla mi to.

Tak si říkám, kdo asi může o mně psát takové strašné věci… A ona, ona mě najednou už nechce vidět. To je nepříjemné. Nachystal jsem si pro ni pár legrácek a tys ji o ně tak hloupě připravila… Mohl bych je třeba místo ní vyzkoušel na tobě, co říkáš?

Nikdy nepoznáš můj hlas, Jeanie, protože to není můj hlas.

Deník Jeanie

Nechal magneťák za mými dveřmi. Když jsem otevřela, šlápla jsem na něj. Znepokojilo mě, že jsem neslyšela, jak ho tam pokládá, musela jsem se uklidnit, spím teď v noci tak špatně, jsem vyčerpaná… Někdo zvoní.

Karenina matka spáchala sebevraždu. Strčila hlavu do trouby. Její manžel na několik dní odjel. Nedokázala snést svou samotu.

Taková je oficiální verze policie, která nám to právě přišla sdělit. Našel ji zahradník. Díky zápachu plynu. (Navíc mohli všichni vyletět do povětří…) Chlapci jsou s otcem ve městě. Stará brečí, měla by si pořídit zásobu kapesníků… tragédie se tu stává obvyklým jevem. Ovšem tentokrát si nemyslím, že by to byl on, nebo že by… během siesty? Někdo nahoře chodí… Ne, to se mi muselo zdát, mám nervy v kýblu.

Ale přitom on tuhle smrt předvídal. Ale odvážil by se? Tak rychle? Když jsou všichni doma? To by musel být naprostý blázen.

Slyším je, jak se vracejí. Jsem v kuchyni. Smích, strkanice, voní tu sníh, voní Vánoce. Chudák malá Karen, ubohá rodina, jaký strašný osud.

A já, co dělám já v tomhle příběhu?

Deník vraha

Karenina maminka spáchala sebevraždu. Jaká smutná zpráva! Zabila se velkou ránou do hlavy a pak tutéž hlavu strčila do trouby a pustila plyn… Chudák ženská, smutek ji zabil…

Vidíš, Jeanie, všechno předvídám. Přece jsem ti říkal, že se jí něco stane. To byl taky nápad, pustit mě dovnitř… Stejně hloupá jako její dcera. Měla si uvědomit, že pro ten sníh nikdo nic neuslyší. Je takové ticho, že, když ten sníh tlumí všechny zvuky…

Budeš se mi dál plést do mých věcí? Nemůžeš už toho nechat? Líbí se ti to, když zabíjím? Opravdu se ti to líbí, Jeanie?

Deník Jeanie

Jsem si jistá, že blufuje. Nezabil ji. Je to náhoda. To ti nespolknu, slyšíš, ty hajzle? To ti nespolknu! Chudák ženská mi nedávno dala tu láhev, a ta láhev už je prázdná, to je, co? Mám úplně vyschlý krk, potřebuju na nic nemyslet, spát, smát se, jak dlouho jsem se už nezasmála? Mám žízeň, musím se napít vody…

Po vodě se mi chce zvracet. Mám pocit, že budu mít žízeň pořád. Jdu se podívat, jestli je okno dobře zavřené.

Znovu začalo sněžit. Slyším je, jak dole zpívají. Doktor byl nenaložený, pil jako duha. Možná se pohádal se svou milovanou holubičkou…

Já jsem ale pitomá! Pitomá jako husa, jako dvě husy, jako hejno hus, musím navštívit tu ženskou a zeptat se jí, s kterým z nich se… Je trochu trapné se na to ptát, musím na to jít jinak. Navíc jestli mě on uvidí, jak se kolem ní točím, nebude to pro ni znamenat rozsudek smrti? Tak a dost! Musím spát.

Věnovala jsem tichou vzpomínku Karenině mamince, která tolik vytrpěla.

Deník vraha

Dnes ráno jsem viděl tatínka vejít do domu té jeho děvky. Kdyby tak věděl, že ona a já… I já jsem muž. Mám potřeby, které musím uspokojovat. Vypadal uspěchaně, chudák tatínek. Možná že maminka a on už ty věci spolu nedělají, ne, nechci na to myslet.

Chvíli jsem počkal, abych viděl, jestli zase vyjde ven. Doufám, že mu ta děvka o mně nevyprávěla. Kdyby si mě tatínek někdy zavolal do své pracovny a řekl mi… všechno bych samozřejmě popřel. Ale bylo by to nepříjemné. Ideální by bylo, kdyby odjela z města. Kdybych mohl, tak bych tu potvoru… ale ne, mohli by to spojovat se Sharon a s ostatními. Máš štěstí, ty stará hnusná mrcho, jen při vzpomínce na tebe se mi chce zvracet.

A ty, Jeanie, nech mě na pokoji, nemám náladu se bavit.

Deník Jeanie

Včera večer jsem trochu moc pila, už se to stává zvykem. No jo, já vím, ten zvyk mám už dlouho.

Je čas udělat si přehled. Chci si to ujasnit, a potom se rozhodnu.

Přehled:

Do Vánoc zbývá pět dnů. (Ostatně právě nacvičují s tou Clarisse, která je doprovází na klavír.) Rodina má šest členů:

– otec, doktor;

– matka, kardiačka, trochu rozmazlená, přišla o syna; – Mark, koncipient v advokátní kanceláři;

– Clark, fotbal na univerzitě;

– Stark, diplom z informatiky;

– Jack, hudební konzervatoř.

Vrah o sobě tvrdí, že je jedním ze čtyř synů doktora Marche.

Profil vraha:

– zabíjí pouze ženy;

– zřejmě u něj samotný čin vyvolává sexuální vzrušení; – má rád tuřín;

– má rád pomfrity;

– počurává se do postele;

– má zdravotní potíže: žízeň, závratě, třasy; – má odpor k whisky;

– je milý a usměvavý;

– zná latinu (nebo má knihu citátů);

– jeho písmo se neshoduje s písmem žádného člena rodiny; – mívá „mystické“ stavy;

– má nerozpoznatelný hlas;

– uhodne, co si myslím;

– rád si hraje;

– potřebuje, aby se o něj někdo staral;

– rád by zabil svou matku;

– spí s milenkou svého otce;

– zabíjí pokaždé jiným způsobem;

– mívá zlé sny;

– rád jí;

– téměř nikdy nepije alkohol (všichni pijí jen zřídka); – je velmi hrdý na svou rodinu;

– nenávidí mě, bojí se mě, hnusím se mu;

– pohybuje se neslyšně;

– zná celou moji minulost;

– velice rád lže;

– pokusil se zabít svou sestřenici Sharon, když byli malí (podařilo se mu to o deset let později); – tvrdí, že zabil i jednoho ze svých bratrů; – zabíjí v čím dál kratších intervalech;

– vždy hledá odůvodnění (zpočátku byl naopak pyšný na to, že zabíjí pro potěšení).

Tak to je jeho profil, přečtu si to znovu, abych si byla jistá, že jsem na nic nezapomněla.

Další pozorování:

– vrah ukrývá své poznámky, svůj deník v lemu kožešinového pláště své matky, ve skříni v tomto pokoji; – vrah si vede jakousi čarodějnickou knihu, kam si kreslí tváře svých obětí, čmárá po nich a mrzačí je; – jediné sexuální dobrodružství, o němž se zmiňuje, je to s otcovou milenkou; – vrahova matka patrně ví, kdo to je, nebo to tuší (jestlipak ví, že zabil jejího dalšího syna?); – knihkupec mi řekl, že má na čarodějnické věci stálé zákazníky; – vrah se několikrát pokusil otevřít v noci mé dveře; – dal mi drogu;

– dělá prasárny u mých dveří;

– nikdy jsem ho neviděla (to je k neuvěření!); – od té doby, co tu jsem, zabil (nebo se chlubil, že zabil): dívku z Demburry, Karen, Sharon, Kareninu matku. To znamená čtyři oběti. Chystá se zabít doktorovu milenku. Když to půjde takhle dál, velmi brzy si toho někdo všimne. Ta horečnatá činnost ho zachvátila ovšem poměrně nedávno. Od té doby, co tu jsem já?

A co když jsem to já? Mám ráda pomfrity a tuřín, nenávidím whisky… Ale rozhodně jsem nespala s doktorovou milenkou… Ulevilo se mi.

Pokračujme v check-listu (to zní hezky, jako na letišti): – v kůlně jsou kostkované kalhoty, které patří doktorovi, a Karenin vrah měl kostkované kalhoty…; – vrah dobře lyžuje;

– nikdy jsem ho „neviděla“ zarmouceného, pouze u Sharon.

Začínám přešlapovat na místě, musím toho nechat.

Proč se mi nedaří tenhle problém doopravdy řešit? Očaroval mě snad? Nejraději bych spálila tu jeho Knihu. Ne, tím bych se zbavila stop. A důkazů.

Ach, ještě poslední poznámka: to jsou ta „čtyřčata“… Lze je bezpečně poznat podle stylu jejich oblečení a podle jejich účesu. Jenže oni mají všichni stejné rysy. Takže to mi v ničem nepomůže.

Ví, že piju. Nemá cenu to tajit, piju. A on to ví. A využívá toho. Takže přestat pít.

Pořád tatáž rozhodnutí. Už tři roky tatáž rozhodnutí, která vůbec nic neřeší.

10.

Přestávka

Deník vraha

To je skvělé! Slyšíš, holka, skvělé! Policajti chytili Karenina vraha! A já se můžu smát, bože můj… Odměňuješ své věrné služebníky, co!

Vidíš, Jeanie, jsi na špatné straně barikády, správná strana je ta moje, to je strana svobody, strana potěšení, ne ta odporná věc, kterou děláte vy, to tření, to je jen předkrm, ne, strana skutečného potěšení je ta, která se dotýká Zla, Bolesti, Těla, potěšení z otevřené a krvácející rány. Vidíš, že tě Bůh nemá rád, zato mě miluje, mě odměňuje!

Chytili ho, chytili vraha, la la la… Velký policajt zazvonil dnes ráno, když jsme snídali, a oznámil nám to. Jeanie byla celá bledá, určitě si myslela, že přišli pro mě, trdlo, tlusté trdlo, a pak to překvapení! Dobrá zpráva! Udělal to nějaký mladý blázen, bezdomovec, tulák, debil, který se pohyboval v okolí… navíc ho podezřívají, že je namočený v dalších případech, které naše skvělá policie dosud neobjasnila…

Říká, že si na nic nevzpomíná. Má kostkované kalhoty a krev na košili. Je to hrubián, viděli ho, jak nakopává psa. Prý mu hrozí elektrické křeslo. Dobře mu tak, když někdo dělá takové strašné věci, má, co si zaslouží, že, drahoušku?

Když tohle policajt řekl, Jeanie ještě víc zbledla, nebyl na tebe hezký pohled, drahoušku, prohlédla sis nás všechny jednoho po druhém, ale viděla jsi jen dobře oholené tváře, svěží obličeje a úlevné – ó, jak úlevné – úsměvy! Mamince se také ulevilo, neměla klid, když se v okolí pohyboval takový zlý sadista. Tatínek řekl: „To je dobře, to je dobře,“ odkašlal si a pak poděkoval policajtovi (poručík) a ten odešel.

Vzali jsme si čepice a šli jsme také. Mark řídil. Viděli jsme policajta, jak mluví s Kareniným otcem, tatínek zapnul rádio.

Žádná zpráva pro mě, miláčku, spíš na vavřínech?

Deník Jeanie

Dnes ráno přišel policajt, vysoký, hubený, s knírkem, myslím, že poručík, a je to, chytili vraha… Dobrá zpráva!

Všechny jsem je pozorovala, právě dojídali snídani, řekli: „To je dobře, už bylo načase“ nebo něco podobného. V jednom okamžiku jsem měla dojem, že se Stark směje, šel si pro tašku, ale když se vrátil, podíval se na mě a vypadal úplně normálně. Stará si povzdechla. Určitě musela cítit úlevu!

Odešli. Slyšela jsem odjíždět auto. Mark řídil, dívala jsem se oknem a viděla jsem poručíka na protější straně s Kareniným otcem, který gestikuloval a odstrkoval ho. Chudák: žena i dcera…

Vyběhla jsem ven (nevzala jsem si kabát a byla mi zima): „Pane, pane!“ Policajt se otočil: „Ano, slečno?“ – „Jste si jisti, že je to on? Jak si tím můžete být tak jisti?“ – „Nebojte se, přiznal se, ale jestli něco víte, musíte nám to říct.“ – „Byla to opravdu Karenina krev, na jeho oblečení?“ – „To ještě nevíme, čekáme na zprávu z laboratoře, budu vás informovat, nedělejte si starosti.“

A pak nastoupil do té své káry, kývl na rozloučenou a s úsměvem odjel. Ten úsměv nebyl špatný. Opravdu se mi líbil.

Půjdu se podívat, jestli tam jsou nějaké zprávy od mého kamarádíčka. Ráno jsem neměla čas tam zajít. A ani chuť. Chtěla bych zavřít oči a čekat…

Pitomec. Všivák. Rozdrtit ho, zašlápnout ho jako červa! Dost, to stačí, uklidni se, děvenko, jdi chystat žrádlo, vem si zástěru a čekej, až ti to spočítají. Kdyby tak ta zatracená krev byla Karenina a tohle všechno byl špatný vtip!

Ach, díky, díky, poručík mi právě volal, je to Karenina krev, ach, díky, je to opravdu on, ten Andrew Nevím-jak, to on vraždil, ach, byl to žert, pitomý žert, a já jsem tomu celou tu dobu věřila! Brečím radostí, oznámím jim to dnes večer při večeři, ale byla to pitomá hra, pitomá hra! Jdu si opláchnout obličej, rychle, už mám zpoždění.

Deník vraha

Je to opravdu Karenina krev. Ovšem. Andrew je skutečně vrah. Záhada je vyřešena. Bravo, Jeanie, vyhrála jsi, muselo se ti pomoct, ale vyhrála jsi, to jsem tě dostal, co? Když jsi to při večeři vyprávěla, byla jsi tak spokojená, maminka taky, i tatínek, úplná přehlídka radosti a veselí, ten večer se zpívalo jak na kůru andělském. Takže hra skončila?

Škoda, dobře jsem se bavil. Všichni jsme se dobře bavili, ta holka z Demburry, Sharon a ty ostatní, dokud ti pitomí policajti všechno nezničili.

Zajdi si na hřbitov, jsem si jist, že všechny vstanou z hrobu a budou oslavovat tu dobrou zprávu. Možná dokonce přijdou dnes v noci do tvého pokoje vypít na oslavu láhev šampaňského… vždyť to přece byl jen špatný vtip, ne?

Dobrou noc, Sherlocku Holmesi. Spi klidně, všechno je v pořádku. Vade retro*, ošklivé myšlenky, vrah je pod zámkem. Aleluja, aleluja!

* Odstup, odstupte. Pozn. Překl.

Nemám moc rád tu Clarisse, vypadá jak skautka, se sklopenýma očima a strojeným úsměvem, v posteli by určitě nebyla tak upjatá… Na co to zase myslíš, ty starý brachu?

Deník Jeanie

Už mě nedoběhneš. Slyšela jsem tě jít nahoru před čtvrthodinou, zatímco tvoji rodiče si povídali dole. Nemohla jsem se jít podívat, protože Clarisse mi právě něco říkala (chtěla jít do mého pokoje). Měla jsem na ni vztek, to pitomé jelito. A samozřejmě, když jsem přece jen otevřela, nebylo tam nic.

Všechny dveře na chodbě byly zavřené. Rychle jsem se šla podívat. Přečetla jsem si to.

Nechala jsem mu vzkaz:

Konec hry. Tak ses pobavil, já taky, ale teď končíme. Každopádně Andrew Nevím-jak se přiznal ke všem vraždám, samozřejmě kromě vraždy Sharon. Ale Sharon, to byla nehoda a ty to víš, i když si to nechceš přiznat, protože jsi ji miloval, že? (To jsem přeškrtla, jako bych litovala, že jsem to napsala.) Teď bychom se mohli setkat tváří v tvář… ovšem pokud se za to příliš nestydíš.

Konečně klidná noc, bez revolveru, bez křečí, beze strachu, fajn, fajn, fajn, a on si myslí, že mi nažene strach s Clarisse, to je směšné.

Zabil ten blázen i Kareninu matku? Zapomněla jsem se na to toho policajta zeptat.

Ale ne, byla to sebevražda, to je vše. Shoda okolností. A protože on se nedokáže vyrovnat s faktem smrti, namlouvá si to, namlouvá si, že má nad ní moc, že je jako Bůh, a já, já mu to baštila. Honem do postele, mám ve spánku co dohánět!

Zezdola se ozývá nějaký hluk. Možná je to zloděj. Měla bych se tam jít podívat? Ne, už ležím.

Jdu tam, ale beru si magneťák. Aby byl aspoň zaznamenán můj poslední dech!

Haló, haló, je to směšné, šeptat do magnetofonu o půlnoci na sněhu, všude je zhasnuto, je to legrace vidět dům zvenku, je mi zima, nikde nikdo, jdu domů, ta malá procházka mi spravila náladu, tra la la, tra la la, zpívám si od rána do večera, zpívám si v zahradě, mrznu, brrr, brrr, kolem mě je bouře, brrr, brrr, sníh mě zakrývá, Jeanie v noční košili pronásleduje v noci zloděje, to jí jde, té Jeanie!

Honem, honem domů, ty pitomé dveře se pokaždé zavřou, ale co je s nimi? Zašprajcovaly se, člověk by řekl… zasraná zima, promiň, magnetofone, ale opravdu zasraná zima, tak otevřete se, vy mizerné dveře? Člověk by řekl, že… klika nejde zmáčknout, oni zamkli, ti… Budu muset zazvonit…

Jsou hluší, nebo co? No fakt! To snad není pravda! Krucifix, člověk by mohl ty dveře vyrazit, a nikdo by se ani nehnul!

Je mi zima… Musí být aspoň minus deset, takže v noční košili, to tedy… co se děje! Počkej, tohle je probudí, ty nahluchlíky, vyhodím jim je do povětří, ty dveře, prosím, otevřete, prosím… Všechny je zavraždil a nechá mě venku chcípnout: „Další politováníhodná nehoda, poručík…“ Mám nápad: telefon, půjdu ke Kareninu otci…

Jeho vůz tu není, asi někam odjel. Už necítím ruce ani nohy, myslím, že upadnu, musí otevřít, a to rychle, jinak omdlím, třesu se tak, že stěží mluvím, to bolí, otevřete ty dveře, kruci!

Deník vraha

Dnes v noci je zima. Vypadá to, jako by venku bylo nějaké zvíře, které škrábe na dveře a kňučí. Chudák, v téhle zimě, chudák zvířátko! Sbohem, Jeanie.

Deník Jeanie

„Vy jste blázen, Jeanie, co tady tak tlučete? (To mi řekl doktor, když otevíral dveře.) My jsme nic neslyšeli, děvenko, to víte, když jsou dveře zavřené…“ – „Ale kdo zamkl?“ – „To nevím. Pojďte, je pozdě, dobrou noc!“– „Dobrou noc.“ Starý darebák! Kdybych ho tak mohla sejmout! Znovu jsem si poslechla svůj hlas na magnetofonu, třese se, je to legrační… tedy, legrační… dá-li se to tak říct.

Piju horký grog. Kdybych dostala toho pitomce, který zamkl! Určitě budu mít chřipku.

Pořád kýchám, třesu se, obávám se, že mám horečku, prožila jsem hroznou noc, převracela jsem se ze strany na stranu a potila jsem se jak kráva! Hned jak se rozední, půjdu dolů, tady se málo topí!

Deník vraha

Slyším Jeanie, jak jde po schodech dolů, kašle, chudinka, musela nastydnout při tom svém hloupém nápadu procházet se ve sněhu, ženy jsou opravdu nevypočitatelné…

Slyším tě kašlat, drahoušku, to je mi líto… Chceš, abych tě vzal do náručí a utěšil tě?

Jeanie

Nespím s impotentními kluky, drahoušku, raději se dál osahávej sám, to odpovídá tvému věku.

Deník vraha

Děvko! Uvidíš, co ti udělám, uvidíš, jak pevně tě sevřu, tak pevně, až ti ten hadí jazyk vyleze z pusy!

Měla bys brát antibiotika, je to únavné, pořád poslouchat, jak kašleš, a u jídla je to navíc nechutné.

O Vánocích zabiju Clarisse. Když hraje, otevírá pusu, je to odporné, ten černý a páchnoucí otvor, brání mi to soustředit se na zpěv, páchne jako hárající fena, jako ty, má drahá.

Víš co? Budu velkodušný: rád bych vyměnil Clarisse za tebe. Vyber si. Ty tak ráda konáš dobro.

Nezapomeň. Na Štědrý den. Za čtyři dny.

Deník Jeanie

Zase s tím začíná! Ale už toho mám fakt po krk! Dobře ví, že chytili Andrewa, a i ta nejlepší hra jednou končí! Už mu neodpovím, budu ho ignorovat. Celý den courali nahoru a dolů. Brzy budou prázdniny a já je budu mít zase všechny za zadkem. Každopádně jsem se rozhodla, že na ně budu dávat pozor a konečně spatřím jeho tvář, teď už nic neriskuju. Štědrý den: to je melodram, měl by ses vzpamatovat, miláčku.

A co Kniha? Hele, mám nápad, něco mu nahraju… Pak to tam dám. Po večeři půjdu ostentativně (to je taky obtížné slovo) nahoru. Jakmile sejdu dolů, on si určitě pospíší se tam podívat, a pak tam já rychle vyběhnu a překvapím ho… Kdyby mi tak neteklo z nosu, chtělo by se mi zpívat!

Deník vraha

Jeanie šla právě nahoru, viděl jsem ji, zle se usmívala. Co to na nás chystáš, Jeanie? Doufám, že je to lepší než tvoje kuchyně. Půjdu se mrknout.

Jasná past hospodyně. Ale já stejně přijmu jistá opatření. Starého valacha nebudeš učit tahat, Jeanie, a já jsem starý valach s bohatými zkušenostmi…

Aha, tak tohle, co… Myslíš si, že mi to ublíží, mně to nevadí, že ji pálíš, rozumíš? Je mi to jedno, slyším, jak mačkáš papíry, slyším, jak papír hoří, má Kniha, má Kniha, ach, ty nevíš, co děláš, a pořád si mumláš to pitomé zaříkávání, chceš mi vzít život, mou životní mízu, Jeanie.

Vypnul jsem magnetofon a mluvím na tebe. Slyšíš mě? Slyšíš můj hlas? Právě sis podepsala rozsudek smrti, děvko, slova proti mně nic nezmůžou, nakreslil jsem kolem sebe křídou kruh, jsem chráněn, jsem chráněn, noli me tangere*, Jeanie, i já znám slova, která proniknou dovnitř a udeří jako kámen. Vzala jsi život Knize, hlupačko, a zároveň ten svůj, ten, co ti uniká ze žil v praskotu ohně, který jsi zapálila, zlá, jsi zlá, někdo jde, cítím to, to jsi ty, aha, to jsi ty, slyším tvůj dech…

* Nedotýkej se mých kruhů. Pozn. překl.

Deník Jeanie

Byl tam! Skoro jsem ho viděla! Byl tam, skloněný nad magnetofonem, šeptal, slyšela jsem jeho hlas cvoka, tichounký a zlý, byl ke mně otočen zády… Ne, tak to nebylo, bylo to takhle:

Potichu jdu nahoru, slyším šepot, který stoupá a klesá, jako dva hlasy, které se mísí. Jsem za dveřmi, zadržuji dech, prudce otvírám, vidím někoho, kdo je ke mně otočen zády, někoho, kdo má na sobě kožich a kdo mluví do magnetofonu, vidím to jen chviličku, zvednutý límec kožichu mi zakrývá skloněnou hlavu, myslím si: Byla to ona, byla to ona, to je jediné, co mě napadá. Otáčí se, má masku, děje se to tak rychle, je to maska na Halloween, která se směje.

Jdu dál, postava se přibližuje, držím v ruce revolver, držím ho v ruce, ale nevím o tom, dopadá na mě plášť, snažím se ho zbavit, nestřílím, protože revolver padá na zem a zároveň dostávám ránu, ránu do břicha, silnou, zvedá se mi žaludek, zlomím se v pase, někdo mi tiskne kožich na obličej. „Už dál nehraju,“ křičím, „ty svině, já už nehraju.“ Revolver leží vedle mě, nějaká ruka ho zvedá. Křičím: „Ne! Ne!“ „Jeanie? (To je hlas Staré.) Jeanie, kde jste?“ Někdo mě odstrčí, padám, strhávám ze sebe kožich, už nemám revolver, letím jako šílená ze schodů a zastavuju se až dole.

Stará právě servíruje čaj, doktor si čte noviny, Mark pouští televizi, Stark hledá nějaký časopis, Clark stojí před zrcadlem u vstupních dveří, Jack sedí u klavíru a chystá se hrát Star Spangled Banner. Funím jak lokomotiva, kašlu. „Ale Jeanie, kdybyste se viděla, jak vypadáte,“ říká mi doktor zpoza svých novin a pak skloní hlavu.

Na okamžik mám dojem, že se všichni usmívají, že mají skloněné hlavy a culí se, že se mi posmívají. Já se pomstím, Bože, já se pomstím!

Už nemám revolver. Vzal mi ho. Co budu dělat? Sejme mě? Ne, protože on není vrah, protože to je Andrew… Ten kašel, neustále kašlu, jsem unavená… Šla jsem nahoru uklidit plášť. Vedle dveří ležela maska na Halloween, naklonila jsem se přes zábradlí a zeptala jsem se: „Čí je ta maska?“ Pokrčili rameny, hodila jsem ji do popelnice. Sebrala jsem magneťák a poslouchala jsem jeho hlas, znovu a znovu, ubohý blázen!

Vyhodila jsem popel z Knihy: teď už to nepotřebuju. Nikdy se nedozvím, kdo to byl, už se nebudu namáhat, koneckonců důležité je, že ta noční můra skončila.

11.

Pokračování

Deník Jeanie

Už dva dny nic. Naprostý klid. Oni jsou také klidní, připravují Vánoce. Uklidila jsem knihy, které jsem koupila. Po Vánocích odjedu. Nevěřím, že mě udá: to je také součást hry. Je mi líto, že se nedozvím konec celé záhady. Jsem trochu smutná. Možná proto, že cítím, že tohle období mého života končí a že budu muset odjet, znovu, do neznámých míst. Nemám duši námořníka, ale ani duši domácí puťky. S trochou hekání jim jdu pomoct dát všechno na místo.

V duchu se ptám, proč nepokračuje v psaní. Určitě proto, že i pro něj hra skončila. Mám modřinu na břiše, tam, kam mě udeřil, velkou modřinu, která bolí, ta zuřivost… stejně musí být trochu praštěný…

Měla bych začít balit. Telefon. Někdo zvedl sluchátko. Kolik je hodin? Jedenáct. To je trochu pozdě na zavolání… Říkám si, kdo to asi je… Jdu se podívat. Za chvíli jsem zpátky.

To je divné. Doktorova pipka se nevrátila domů. Její manžel je znepokojen. Doktor také, je strašně bledý, snaží se to zakrýt, ale je to jasné jako nos mezi očima.

Stará něco mumlá a chlapcům je to srdečně jedno: Stark tvoří videohru a všichni se smějou jako blázni. V duchu se ptám, proč ta tlustá káča asi zmizela… Nic mi do toho není.

Cítím takovou divnou nevolnost.

Deník vraha

Nevrátila se domů, manžel je znepokojený. Co si o tom myslíš, drahý deníčku? To je zlé… Co kdyby se s ní nějaký sviňák potěšil… Třeba u mostu, při tom, jaký tam dělá hluk železnice, by nikdo nic neslyšel, to není vhodné místo pro ženu… Chudák bezbranná ženská.

Ta nová videohra, kterou Stark vytvořil, je legrační. Clark pokaždé vyhrál, Mark měl nejhorší skóre, Jack je dobrý, ale nesoustředí se. Tak, já jdu do postele. Čeká mě těžký den.

Deník Jeanie

Jsou skoro tři hodiny ráno. Je chladno. Já pořád kašlu. Teče mi z očí. Nemůžu spát, nemůžu dýchat. Jsem zabalená do deky a přemýšlím. (Vezmu si magneťák, bude to jednodušší, protože mám zmrzlé prsty.)

O čem přemýšlím? Ani nevím. Smrkám. To je ale kravál, vypadá to, jako bych měla uprostřed obličeje trumpetu! Někdo jde dolů. Určitě jeden z chlapců, který má žízeň. Sednu na autobus a vyrazím na druhý konec Spojených států, za sluncem, koupím si mexické sombrero a olé! To bude život!

Telefon. Co se děje, jak to, že to nikdo nezvedá? Nechce se mi tam jít, v tuhle hodinu, srdce se mi rozbušilo, konečně, někdo jde dolů, telefon přestává zvonit, jak to srdce tluče…

Nic neslyším, to vypadá špatně… „Jeanie, Jeanie, pojďte sem honem!“ To je doktorův hlas! Co mi chce ten blázen ve tři hodiny ráno? „Jeanie, stalo se neštěstí, udělejte mi čaj, musím odejít!“ Nemůže si ho udělat sám? Kde mám své p… pantofle? Tady jsou! „Už jdu, pane, už jdu!“

Deník vraha

Zazvonil telefon. Je čtvrt na čtyři ráno. Tatínek to šel zvednout. Právě jsem bloumal dole, musím jít rychle nahoru. Z Jeaniina pokoje se ozývá nějaký šepot. Tatínek zavolal Jeanie, šla do kuchyně, tatínek se obléká, probudil maminku, která nic neslyšela (s těmi jejími prášky, můžete střílet z děla, a ona se neprobudí), zívá, potichu se ho na něco ptá, všichni jsme ve střehu, určitě špatná zpráva, nemáme teď opravdu štěstí… Vidím venku světlo, blikající světlo, to musí být policie, udělal snad tatínek něco špatného? Chudák tatínek, jestli se ocitne ve vězení…

Šel jsem kolem Jeaniina pokoje, dveře byly pootevřené, vešel jsem dovnitř. Na stole pod oknem ležel nějaký sešit, tak jsem ho sebral. Tvůj sešit je velmi poučný, ubohá holčičko, ubohá hlupačko, teď už přede mnou nemáš žádné tajemství, žádnou zbraň, žádné tajemství. Co ti ještě zbývá? Tvůj tlustý zadek!

Tatínek odchází. Nastupuje do policejního vozu, maminka mluví s Jeanie, slyším, jak ostatní vstávají, motáme se tu jeden přes druhého.

Deník Jeanie (magnetofon)

Jsem úplně na dně. (Můj sešit zmizel, proto mluvím do tohohle.) Nechala jsem dveře svého pokoje otevřené, když jsem šla dolů, a on toho zřejmě využil, sešit zmizel. Všechno si přečetl, zná všechno, co jsem si myslela, všechno, co jsem chtěla utajit, všechny mé plány. Včetně data mého odjezdu. Včetně toho, za co mě poslali do basy. Skvělý večer, opravdu! Ale copak on té hry nikdy nenechá, ten malý debil? Přejděme k dalším, ještě veselejším novinkám.

Ta tlustá pipina zmizela. Či spíše byla znovu nalezena. U mostu, za tovární vlečkou. Byla dole na břehu, roztříštěná na tisíc kusů, jako Sharon, Bůh opatruj její duši! Našli u ní můj dopis. Policie si přišla pro doktora. Byl tam taky manžel, to musela být mela… Třeba si budou myslet, že ji zabil on… A možná že je to pravda. Nebo spáchala sebevraždu, protože měla strach, nebo se styděla, já nevím, nebo proto, že se to dozvěděl její muž, díky mému dopisu… Dej, ať ji zabili, nechci mít na svědomí tohle… Ale co to říkám?

Vím, že právě čte má nejhlubší tajemství, připadám si, jako by mě znásilnil, mám pocit, jako když padám z velké výšky. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tatínek mě vyhazoval nad hlavu, pamatuji si ten pocit prázdna v žaludku… rozčiluje mě mluvit do nějakého přístroje, mám pocit, jako bych byla blbeček, který si hraje na hvězdné války… Jestlipak se doktor vrátí? Netrpělivě čekám, až zazvoní telefon, jsou čtyři pryč, vypila jsem dole čaj, jsem rozčilená.

Pokusím se usnout, ležím v posteli, dveře jsou zamčené, nechám magnetofon puštěný a trochu si zdřímnu… Je to hloupé, ale to hučení mě uklidňuje…

Telefon… Telefon… Ne… To je zvonek u dveří, už jdu, už jdu…!

Co to je za vtip? Na rohožce byla ta maska, kterou jsem hodila do popelnice. Odnesla jsem ji do pokoje… vevnitř byl vzkaz (kolik je hodin? Šest!), nemůžu to přečíst, jdu rozsvítit.

Tedy, Jeanie, ty tvoje krátké zpovědi jsou zajímavé… Kdybys věděla, jak jsi byla blízko pravdy, drahoušku, no, škoda, už nebudeš mít čas toho využít…

Tvůj milenec ve smrti.

Probudit mě v šest hodin kvůli tomuhle! Doktor se ještě nevrátil, určitě ho zatkli, byl to její milenec, vždycky zatknou milence, auto, slyším auto, zastavuje, Stará se probouzí, jde kolem mého pokoje (poznám její krok a pleskot jejích pantoflů), někdo zvoní. Doktor, který si zapomněl klíče? Všichni jsou vzhůru, jdu se podívat, ale tentokrát zamknu. (Díky tomu, jak pořád běhám dolů a nahoru po těch zatracených schodech, se budu za chvíli moct přihlásit do newyorského maratónu.)

Deník vraha

Tatínka nezatkli. Šťastný to člověk… Někdo poslal ošklivý dopis té ubohé slepici, a ona skočila z mostu, protože měla strach a trápily ji výčitky svědomí… a tatínek ten dopis určitě četl a ví, že jeden z nás spal s jeho děvenkou a že někdo z nás o tom ví, ale jistě si myslí, že je to maminka, nebo ta děvka Jeanie… Ani ji není třeba vyhazovat, tatínku, odejde sama, daleko, velmi daleko, nedělej si starosti.

Policajti přišli slídit až sem, hledají toho šťastného syna, který sdílel lože se svým otcem. Opravdu jsem udělal dobře, že jsem nesebral ten dopis?

Myslela si, že jsem to tajemství prozradil já, chápeš? Chtěla, abych jí to vysvětlil: dali jsme si schůzku tam, na klidném místě, kde nejsou žádní zvědavci, žádní chodci…

Začali jsme se spolu bavit, rozzlobila se, a já, já jsem chtěl být milý, ale neměl jsem moc času, chytla mě za ruku, chtěl jsem se vyprostit, držela ji pevně, nepřemýšlel jsem a dal jsem jí ránu pěstí do břicha, zlomila se v pase a začala zvracet, v té chvíli jsem si uvědomil, že teď už toho ví příliš mnoho, ví, že nejsem tak milý, jak se zdá, že dokážu ublížit, hodně ublížit, a to nesmí nikdo vědět, to přece chápeš, nikdo nesmí znát mou skutečnou tvář.

Narovnala se a chtěla křičet, otevřela pusu a chtěla křičet, já ji popadl za kotníky a zvedl jsem ji, chytila se zábradlí, ale bylo to marné, strčil jsem do ní… Bum! Otočil jsem se: nikde ani myš. Kolem projel vlak z továrny, a já jsem klidně odešel: vzhledem k té výšce nehrozilo nebezpečí, že by to přežila. Ale neměl jsem z toho radost: příliš rychlé, příliš… prosté. Najednou jsem dostal chuť na něco lepšího, povzbudilo to prostě mou chuť.

Víš, Jeanie, ty nevěříš, že jsem to já, co, myslíš si, že je to ten Andrew Tentononc. Chudák, zřejmě prohledával Kareninu mrtvolu a chtěl něco sebrat, je to prosťáček, to vědí všichni…

Takže, má drahá, ty nevěříš, že jsem jediným původcem té strašné série vražd? Tak dobře poslouchej, nebo spíš dobře čti těma svýma očima zarudlýma od spánku (našla jsi můj vzkaz? otevřela jsi dost rychle, víš, málem jsi mě překvapila), ty špinavá ochlasto, čti pozorně zítra ráno noviny, bude tam na první stránce čerstvé maso, můžu ti dokonce říct, že nosí růžové legíny. Je to na tobě. Já tě dostanu zcela jistě.

P. S. Řekl jsem ti, že jsem byl zklamaný… Musel jsem si to vynahradit. Nebuď žárlivá, na tebe taky dojde… Ňam!

Deník Jeanie (magnetofon)

Hepčí! Kruci! Zatracená rýba! Jsou tři hodiny odpoledne, z nosu bi teče, ležíb ve svéb pokoji pod peřinou a bluvíb do toho zatraceného bahnetofonu. To to vypadá! Báb třesavku a určitě báb horečku. Stará bi řekla, ať si jdu lehnout, vzala jseb si spoustu aspirinů, tak uvidíbe!

Teď už nevíb, čí jseb… Božná začínáb bláznit… Dneska ráno jseb se probudila s trhnutíb v osb hodin, celou tu dobu jseb běla zlé sny, díky tobu, co se stalo dnes v noci!

Když se doktor vrátil, šli všichni dolů, doktor vypadal přepadle, řekl náb, že u té slepice našli dopis: že běla spoustu bilenců, a určitě spáchala sebevraždu, aby se vyhnula skandálu.

Proč k tobu volali jeho, to je záhada, o tob neřekl ani slovo! Nechali si tab banžela, aby ho vyslechli, zdá se, že doktor je z toho venku, ale aspoň teď ví, že jeden z jeho drahých fakanů spal s jeho bilenkou… to bude bela! Potob si šel doktor lehnout a po něb i by. K tobu ještě ten cvokův vzkaz a ten zatracený Štědrý den, já už nebůžu.

To bi připobíná, že když jseb ráno vstala, zašla jseb se tab podívat a našla jseb vzkaz toho usbrkance, ještě jseb ho nečetla, neběla jseb čas, teď ani nevíb, kde všichni jsou, a je bi to jedno, já báb plno práce s utíráníb nosu… Přečtu si ho. Ani jseb v poledne nebohla jíst, chtělo se bi zvracet… Podívejbe…

Kruci! Busíb sejít podívat do těch novin, to není božné.

Nechci, aby to všechno začalo znovu, nechci, prosíb, Pane, dej, ať je to jen shoda náhod, já nechci, já nechci, báb toho dost.

Do prčic, zatracené noviny, sedbnáctiletá holka, sedbnáctiletá, slyšíš, Pane? Podříznutá, víš, co to znabená podříznutá? Ve vězení byla jedna holka, která podřízla svého banžela, a ta křičela: „Krev, krev, stříká to, krev,“ cpali do ní uklidňující prášky.

Ta brtvá holka běla růžové kalhoty, píšou to v těch novinách, bylo jí sedbnáct let, jbenovala se Jabie, pracovala v továrně. „Sadista znovu udeřil.“ Velký titulek. Píšou, že prý zřejbě propustí Andrewa, policie se dobnívá, že to udělal stejný chlap. Bysli si to, policie, prosíb tě, bysli efektivně, alespoň tentokrát.

Jak to bohl vědět dřív, než vyšly noviny? Jak? Víb jak. Ale já nechci, nechci!

Jestli seb policie ještě jednou přijde, řeknu jib všechno. Děj se vůle boží!

Ledaže by v šest hodin vyšel potichu ven a koupil si první noviny. No ovšeb, tak to bylo, jakbile jsbe si šli lehnout, vyšel ven, viděl to a využil příležitosti, aby bi nahnal strach! No dobrá! Já jseb tak hloupá! Báleb jseb bu nalítla! Busíb se vysbrkat. Tak, už je to lepší… Určitě je to tak, jiná možnost není. A teď si odpočinu.

Deník vraha

Jaké krásné odpoledne. Je pošmourno, hodně pošmourno, těžké, dusivé pošmourno, mám to rád, když je všude tma a vítr žene sníh do oken. Tatínek vypadal v poledne směšně… Všechny si podezřívavě prohlížel. Byli překvapeni, nevěděli proč (kromě mne, samozřejmě), mysleli si, že je to kvůli té noci, tomu vyrušení, výslechu policajtů. Ovšem tatínek se v duchu ptal, který z nás si s tou jeho klisničkou hrál na koníčka…

Chudák tatínek… Maminka se taky tvářila divně. Upjatě. Asi něco tuší. Dnes ráno telefonovali policajti, kdybych tak věděl, co jí povídali… Chudák maminka… Jeanie teče z nosu a neustále popotahuje.

Slyšel jsem tě ráno, když jsem se probudil, ale vím, že jsi nečetla noviny, protože jsem je viděl v knihovně, ještě slepené páskou.

Líbí se ti mé překvapení? Už chápeš, kdo je tady Mistr? Jeanie, nikdy na to nezapomeň: jsi tu proto, abys nám sloužila, abys nám byla užitečná. Nežertuju, něco ti povím, ale vím, že tomu nebudeš věnovat pozornost, jako obvykle, a jako obvykle ti to spadne přímo na hlavu.

Kdybys jen bývala nestrkala nos do mých záležitostí!

Deník Jeanie

Příliš pozdě…! Zapomínáš, chlapečku, že jsem to udělala náhodou, protože moje práce není uklízet hovna takových malých cvoků, jako jsi ty, moje práce je, co vlastně je moje práce? Okrádat stařenky, tak, okrádám stařenky, ne mrtvoly, slyšíš…?

Ponurý večer. Nejdřív jsem si přečetla, co napsal. Pak jsem podávala večeři, doktor se mračil a Stará byla upjatá, jako by spolkla pravítko. Clarisse přišla naposledy cvičit. Chlapci zpívali s chutí, jako kdyby se nic nestalo, ostatně vražda nějaké sedmnáctileté holky se jich nijak netýká. Nevím, co mu napsat… Už jsme si dost pohráli, to stačí, už to není legrace. To je úplně pitomé, ale ať, nic mě nenapadá.

Vrah

Půlnoc. Právě jsem našel tvůj vzkaz, Jeanie, těsně předtím, než šla maminka do svého pokoje, je to hloupý vzkaz.

Proč mluvíš o hře? Je to snad hra, Sharonin život, nebo Karenin nebo dívky v růžovém nebo Clarissin?

Proč už to není legrace? Když to není legrace, tak co tu děláš? Proč nejsi daleko odtud a neblahopřeješ si k odvaze?

Ne, rozhodně je to hloupý vzkaz zanechaný hlupačkou.

Radši se pokus zabránit mi ve vraždě Clarisse. To, to je psina.

A přestaň pít. Alkohol ničí reflexy, já bych ovšem nezabil jen tvé reflexy, drahoušku.

Líbí se ti, když ti říkám „drahoušku“? Co, drahoušku? Ptáš se, proč ti říkám „drahoušku“? Dáš se poddat? Protože jsi má nevěsta! Vzpomínáš si na Mary Pickfordovou? Říkali jí „malá nevěsta Ameriky“, no a ty, ty jsi malá nevěsta Smrti, to je ještě lepší, ne? Opravdu, přísahám, že to všechno dělám pro tebe. Strčím ti to pod dveře. (Abych nezapomněl, přečetl jsem si tvůj deník, je to velmi dobré, víš, ty má tlustoprdko, měla bys to vydat…)

Deník Jeanie (magnetofon)

Nemůžu spát. Stejně mě to trápí, to, co se tu děje… Otevřely se dveře… Kroky na chodbě. Někdo… jsem rozhodnutá, jdu otevřít.

Nikdo. Chodba je prázdná. Přitom jsem si jistá, že jsem slyšela kroky. A přece to není duch. Někam se schoval. Určitě se schoval. Ale kam? Pod komodu? Musela bych ho vidět. To není normální.

Jediné vysvětlení je, že tam nebyl. Jediné vysvětlení je, že ho nemůžu vidět, protože neexistuje. Protože jsem to já. Protože jsem cvok a všechno jsem si to vymyslela. Protože jsem je možná taky všechny zabila.

Nikdo tu nebyl. Ale vůbec nemusel přijít tudy. Možná šel na záchod nebo z druhé strany chodby, směrem k pokojům rodičů… Nebo možná prošel zdí. Prochází zdí. Jdu se podívat. Koneckonců, co můžu ztratit?

Život?

Mluvím potichu, protože nechci, aby mě někdo slyšel. Otevřela jsem dveře Jackova pokoje, nikdo tam není. Postel je rozházená, ale chlapec tu není. Všimla jsem si, že i dveře ostatních pokojů jsou otevřené, pootevřené, strčila jsem postupně do všech a nikde nikdo, všechny postele jsou prázdné, to je neuvěřitelné, naopak dveře doktorova pokoje a pokoje jeho ženy jsou zavřené, a já jsem se neodvážila otevřít.

Kde jsou chlapci? Co se to tu v noci děje? Myslím, že jsou dole, neodvažuju se sejít dolů, je to možná hloupé, ale mám strach. Ovšem byl by jeden způsob, jak se to dozvědět… Nevím, co mám dělat… Někdo přichází, zezdola, světlo zhasíná, jdou nahoru, vidím jejich stíny, rychle, zamknout, už jsou tady, slyším je, jak se smějou, co to tam pekli? Procházejí kolem mých dveří, vtom se něco dotkne mé nohy, je to list papíru, strčili mi papír pod dveře, oni nebo on, jak to zjistit?

Nějak se mi to nelíbí. Clarisse… Nesmí se to stát… Co tam dole dělali? Musím spát, mám horečku, musím si odpočinout, najít nějakou obranu pro Clarisse, i kdyby to byl žert, přijmout opatření… Z té bolesti hlavy se zblázním!

Deník vraha

Jsem přesvědčen, že jsi byla nahoře na schodech. Že je to pravda, ty mizerná slídilko? Viděl jsem tvůj stín, jak rychle mizí v tvém pokoji… Proč nám nedůvěřuješ, můj kuchyňský anděli? To je ale pitomý nápad! Když jsme pohromadě, nejsem nebezpečný, to dobře víš. Myslím si, že blázníš a pak děláš hlouposti. Dneska je Štědrý den, dnes večer zabijou krůtu na štědrovečerní večeři, a představ si, jmenuje se Clarisse, ta krůta, a jsem si jist, že budeš zase k politování.

Deník Jeanie

Nejsem tak politováníhodná, miláčku, protože jsem se zeptala tvé maminky, jestli si můžu někoho pozvat, a ona nedokázala odmítnout, jste příliš hodní, než abyste to odmítli ubohé služtičce, jako jsem já, takže dnes ráno, když jsem si přečetla tu tvou slátaninu, jsem si zavolala, vy jste řádili venku ve sněhu, a já, já jsem zatelefonovala…

Pamatuješ si na poručíka, toho hubeného zdvořilého chlapíka? Zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl strávit večer s námi, všimla jsem si, že jsem se mu docela líbila (no jo, to se stává, i takovým tlustoprdkám, jako jsem já). Řekl mi kdysi, že je tu nový a že tu nikoho nezná.

Odpověděl mi, že bude mít bohužel službu, ale že zajde po večeři na skleničku, aby si poslechl, jak budete zpívat, prý to za to stojí. Tak to je mé vánoční překvapení, pro tebe, ty usmrkanče, máš radost?

Jsem v kuchyni, načmárala jsem to na zadní stranu nákupního seznamu, a jdu mu to dát nahoru. Stydím se za to, že jsem obtěžovala toho ubohého poručíka, musel mě považovat za nymfomanku… Ostatně, není špatný, trochu hubený, ale poslyš, tati, všichni muži nemůžou vážit metrák. No, aspoň to není pivní sud… A vůbec, jakmile splní svou úlohu, kašlu na něj…

Co si vezmu dneska večer na sebe? Novou zástěru? To budu ale svůdná… A na krk bych si měla pověsit cedulku: „Sběratelský model, karoserii nutno opravit, hledá ztřeštěného pilota.“

Deník vraha

Jeli jsme všichni do města nakoupit dárky… Jeanie zůstala sama doma, určitě všude šmejdila. Slídila jsi dobře, Jeanie? Pro tebe žádný dárek, nepatříš k rodině. Rozdělili jsme se a každý jsme nakupoval sám, protože kdyby všichni věděli předem, co dostanou, nebyla by to žádná legrace. V jedné výloze jsem viděl džínovou bundu se zlatými knoflíky, Sharon říkala, že by takovou chtěla k Vánocům, ale Bůh si ji povolal k sobě…

Kašlu na Sharon.

Šel jsem do obchodu se zbraněmi.

Teď jsme ve svých pokojích a balíme dárky. Pro tatínka a pro maminku máme krásné překvapení, připravovali jsme ho celou noc.

Četl jsem tu pitomost s tím poručíkem Nevím-jak-se-jmenuje. Odkdy dokáže policie zabránit sadistovi, aby udeřil, kde bude chtít a jak bude chtít? Od té doby, co jí Jeanie Zlodějka pomáhá? Dovol, abych se zasmál…

Obchodník mi prodal skvělý vystřelovací lovecký nůž, ostrý. Velmi ostrý. Tak sbohem, má drahá, je pozdě a já musím ještě zařídit spoustu věcí… Už je pět hodin! Jak ten čas letí. Na shledanou večer!

Deník Jeanie

Je půl šesté. Právě jsem tam zaskočila, abych se podívala, jestli si přečetl můj vzkaz. Přečetl si ho. A já jsem si přečetla ten jeho. Museli jsme se těsně minout. Velmi ostrý nůž. Ale to chce, abych mu uvěřila, že šel do toho obchodu jen tak, kdyby byl vrah, pak by ho v tom případě našli během deseti minut! Považuje mě fakt za husu. Proč ta lež? Prohledám jejich pokoje, stejně musím vyměnit prostěradla, včera jsem na to neměla čas…

12.

Rány pod pás

Vrah

Prohledala jsi pokoje. Probrala jsi všechny papíry a všechno jsi zpřeházela. Co jsi hledala? No ovšem, nůž! Víš, kdybys nebyla tak hloupá, prohledala bys jenom jeden pokoj, a to ten můj, že jo?

Namítneš mi, že nevím, jestli jsi prohledala ty ostatní.

Ale mýlím se snad?

Deník Jeanie

Je čtvrt na sedm, právě jsem si šla do pokoje vzít kapky a pode dveřmi byl nějaký papír. Jak ví, že jsem prohledala všechny pokoje? Blufuje? Nebo mě neustále sleduje a přitom se tváří, že mluví s ostatními?

A to překvapení pro Staré, co to může být? Elektrické křeslo?

Kde jsou ty kapky? A, tady jsou. Dnes večer si nechám magnetofon u sebe. Člověk nikdy neví. Dost keců, jdu zase dolů.

Deník vraha

Všichni jsou vzrušeni. Celý stromek září, je to velmi hezké. Maminka se nalíčila a tatínek si vzal oblek. Budeme večeřet s Kareniným otcem, Bearyovými a jejich miminkem, Clarisse a doktorem Miliusem… chudák, nemůžou ho po té (nové) tragédii nechat samotného!

Co si vezmu na sebe? Neboj se, Jeanie, nejsem tak hloupý, abych ti popsal své oblečení. Budu krásný, o tom nepochybuj. Budeme krásní, má tvář a já. Jestlipak jsi slyšela o té věci, která se dá do lidí a ona je pak sní? Možná že tě právě požírám, Jeanie, a ty budeš stejná jako já, aniž si toho všimneš. Chtěla bys mě zabít?

Maminka řekla, že budeš večeřet s námi, protože jsou Vánoce. To je milé, že? Po večeři zazpíváme koledy. Bude tu ten tvůj policajt. A jako zákusek, mrtvola Clarisse… Tiiichá noc, svaaatá noc, bečte, vy hloupé ovce, váš pastýř na vás kašle, a hvězda, kterou vidíte na obloze, je jen odraz mého nože ve vašich očích!

Deník Jeanie (magnetofon)

Pět minut klidu. Mám nos červený, prostě hrůza! Je nejvyšší čas osprchovat se a obléknout.

Jdu se osprchovat.

Další vzkaz… Pořád totéž! Myslím, že má strach, protože přijde ten poručík. Vezmu si ty červené šaty, jsou hezké, a kromě toho jediné, které mám.

A co když upoutává mou pozornost na Clarisse proto, aby snáze dostal mne?

Je ten magnetofon v kapse vidět? Ne, je to dobré, jsem nejelegantnější tajný agent v zemi!

Tak jdeme, nebo se ta ubohá krůta (ta skutečná!) spálí. Ach! Ještě musím dát na stůl svíčky!

Veselé Vánoce! Jsem na záchodě a šeptám! Večer se skvěle vydařil: Milius a Blint neotevřeli pusu a vypadali, že se každou chvíli rozbrečí, navíc už jsou opilí. Doktor, vždy velmi taktní, se směje na celé kolo a vypráví oplzlé historky. Chlapci jsou velice elegantní, vypadají jako ženiši. Stará je zamyšlená a neustále mrká. Při všech těch lécích, které bere… Manželé s miminkem jsou moc milí, uložili děťátko v pokoji Staré, rádi se baví a pijí. Jsem trochu opilá, a tak se mi chce čurat!

V jednu chvíli jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje, otočila jsem hlavu, ale nikdo se na mě nedíval… Mám škytavku. Z nosu mi teče a navíc škytám, já tedy musím být sexy!

Ach! Zapomněla jsem vám říct o tom překvapení! Překvapení, které chlapci připravili!

Jsou to pohyblivé jesličky, s Ježíškem a vším ostatním, třemi králi, volkem, všechno se to pohybuje a hraje to, udělali je úplně sami, to jim muselo zabrat celé hodiny. Takže tohle tam kutili, a já si zatím myslela, že vyvolávají ďábla! Někdo zvoní, to musí být poručík, honem, honem, letím dolů…

Deník vraha

Veselé Vánoce! Veselé Vánoce všem! Napil jsem se šampaňského a teď se mi točí hlava. Mám sotva čas naškrábat tenhle vzkaz! Všechno je v pořádku. Policajt je tu a Jeanie se naparuje. Clarisse pořád otevírá tu svou velkou pusu. Ti lidé s sebou přivezli dítě, spí nahoře… Tatínkovi a mamince se jesličky líbily, to byl skvělý nápad, ne, je těžké psát opřený o zeď. Musím se vrátit k ostatním. Jen aby si mě nikdo nevšiml.

Deník Jeanie (magnetofon)

Nakonec to byl velmi hezký večer. Poručík, Bob, Sissy, doktor a Stará hrají karty a Milius a Blint se dál nalévají. Clarisse a chlapci hrají na počítači nějakou videohru a já jsem se šla učesat (ovšem stěží vidím hřeben), mám mikrofon až u pusy, a šup! Skutečně jsme všichni namazaní, dokonce i chlapci se pořád smějou a povídají hlouposti, a všichni chodí pořád sem a tam. Protože jsou dnes hoši stejně oblečení a učesaní, Clarisse si je pořád plete, což vyvolává u všech výbuchy smíchu. Zpívali hezky, to jim musím nechat, bylo to moc krásné. Škoda že jsem měla škytavku…

Nemůžu uvěřit, že je to tentýž dům, normální, s normálními lidmi, kteří se normálně baví! Žádný pocit, že jsem se dostala do doupěte lidožroutů.

Víš, tati, jak jsi mi vyprávěl ten příběh o děvčeti, které se dostane mezi lidožrouty a neví o tom, a oni ji vykrmují, aby ji pak snědli… Nechtěla jsem, aby ji nakonec snědli, ale tys říkal: „Tak to v tom příběhu je.“ Budou si myslet, že jsem nemocná, musím se tam vrátit. Bože, to se to kymácí, zvedněte závoru a vpřed!

It´s a long way to Tipperary, it´s a long way to go…

Deník vraha

Je mi špatně.

Jeanie je jako dělo, vidím, jak se potácí. Hrajeme si na záhady a ona myslí, že píšu řešení, ale ne, Jeanie, tobě píšu, jako obvykle… Je mi teplo, zvedá se mi žaludek, hezky jsme zpívali, bylo to krásné, a Clarisse se teď tiskne ke mně a usmívá se, je taky opilá, bavte se dobře, užívejte si, připravil jsem vám překvapení… Někdo na mě mluví, musím odpovědět. Nesmím se při odpovědi splést.

Deník Jeanie (magnetofon)

Takže, pardon, pardon, milorde, kde je víko toho hajzlu? Haló, magneťáku, haló, hlásí se Jeanie, vše v pořádku, poručík na mě bere… Vypadám hrozně, brrr, máte jazyk jako struhadlo, madam! Konec hlášení, vracím se do obýváku, právě se podává likér, nezapomeňte na mě, chlapci, hned jsem tam!

Deník vraha

Všichni odcházejí, je pozdě, jsme unavení. Rozhodli se, že doprovodí Clarisse. Máš štěstí, Clarisse. Slyším ty manžele, jak si jdou pro své dítě, všichni jsou v pohybu. Kolik je hodin? Musí být hodně pozdě, lidé dělají rámus, strašný rámus, proč takový rámus kvůli jednomu mizernému dítěti…?

Deník Jeanie (magnetofon)

Je čas odejít, všichni se zvedají, je třeba dojít pro dítě. To je hrozné, už nic nevidím, to ten alkohol, vidím jen tmu, nikdo se o mě nestará, někdo mě pozoruje, cítím to, někdo mi chce ublížit. Clarisse, Clarisse, pojď ke mně, nechali mě úplně samotnou, myslím, že jsem v chodbě, cítím kabáty, upadla jsem na kabáty, musím jít na druhou stranu…

Co to dělají, proč takový kravál? Jsou jako stádo slonů, křičí, tak je to: křičí, jsou to cvoci!

Je strašně pozdě, nemůžete dělat takový kravál, hej! Slyšíte? Buďte zticha! Neslyší mě, vůbec nic nechápu, dobře jsme se bavili a teď… musím se vzpamatovat, musím, musím tam jít, musím sejít podívat, chci vidět, je tady tma, dostane mě, udělá mi bůhvíco, ne, nedotýkejte se mě, nechte mě, řeknu všechno, všechno je to nahrané, policie, policie!

Mluví o dítěti, o dítěti mluví? Dítě je nemocné, já jsem taky nemocná, dítě, ach, říkají to, ale to není pravda, není to nehoda, tady neexistují žádné nehody… Děťátko upadlo a rozbilo si hlavu, děťátko má rozbitou hlavu, strašné! Všichni utíkají, někdo do mě strká. „Haló? Haló!“ Někdo volá „Haló?“, to je doktor, nějaká žena pláče, rozbili jí její děťátko. Proč nepláče to dítě? Jestli je zraněné, má plakat, já pláču, nejsem dítě.

NEJSEM DÍTĚ! Pomozte mi ven z té tmy, kde je východ? Kde je východ? Nějaká žena křičí, mám strach, že upadnu, jestli se pustím té zdi, upadnu, siréna, slyším sirénu, bolí mě oči, to je světlo, světlo na dlaždicích… to je koupelna! Skvělá dedukce, Jeanie, krucifix, kde je ten zas… kohoutek na studenou vodu?

Už je to lepší, už aspoň trochu vidím, sice tři obrázky místo jednoho, ale vidím. Mám strach otevřít ty dveře, bojím se toho křiku. Hlavu už mám čistou, jen tělo má ještě potíže udržet rovnováhu, kde je poručík? Co jsem mu vlastně napovídala? Ta siréna, to je záchranka, záchranka pro dítě, musím otevřít ty dveře, musím to jít oznámit!

Deník vraha

Díkybohu! Záchranka s dítětem odjela. Poručík nám dal podepsat výpověď: našli Jeanie (ale ovšem, má milá, tebe!) ležet na záchodě, táhl z ní alkohol. Maminka řekla poručíkovi: „Můj bože, poručíku, snad nechtěla vzít dítě do náručí a neupadlo jí na zem…“

Poručík se na ni podíval a nic neřekl. Otec toho fakana zvedl hlavu, měl červené oči a na bradě strniště, bylo to jako ve filmu. Všichni odjeli do nemocnice, dítě má určitě frakturu lebky, nejspíš se pořádně praštilo o čelo postele, na děti musí člověk dávat pořád pozor.

Budou tě určitě vyslýchat, Jeanie, to nebylo moc chytré, zabít to dítě, když tu bylo tolik lidí. Zvlášť když policie obdrží jisté stránky z tvého deníku… Víš, ty, kde pochybuješ o sobě, uvažuješ o své dvojí osobnosti… Já jsem tě varoval…

Přesto ti ještě poskytnu čas do zítřejšího večera, abys mě odhalila. Ale to už je opravdu poslední lhůta!

Deník Jeanie

Dnes ráno telefonovali z komisařství, jsem předvolána na druhou hodinu. Stará se mnou zatřásla, protože jsem spala. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila: prý mě našli v koupelně, volala jsem o pomoc a tlačila jsem do dveří, zatímco se za ně mělo táhnout… Dítě zemřelo dneska ráno, doktor nám to řekl v poledne, mračil se a hleděl na mě úkosem…

Moc si na tu noc nevzpomínám, jen útržkovitě, mám pořádná okna. Znovu jsem si poslechla magnetofonový pásek a postupně si vybavuju, mně… mně se ta nahrávka zdá nebezpečná. Mám pocit, jako bych dostala ránu kladivem do hlavy, takže to rychle dopíšu a jdu si lehnout.

Policie mi kladla spoustu otázek. Byl tam poručík, velmi rozpačitý, neřekla jsem mu ani slovo. Zřejmě zatím nic nenašli, myslí si, že to byla nehoda a já, smolařka, že jsem za ni možná odpovědná, ale to je vše. Přísahala jsem, že jsem nahoru nešla, a že jsem taky neviděla nikoho jít nahoru. Ale jsem přesvědčená, že mi nevěřili, pořád mi říkali, abych se snažila si vzpomenout, že se mi potom uleví. Já pořád nic. Vážně si nevzpomínám, že bych lezla nahoru po schodech. A proč bych to dělala? Můj bože! A co když jsem… Co když jsem byla tak opilá… Ne, to není možné! Nechápu, proč jsou tak přesvědčeni, že jsem to byla já.

Zeptala jsem se toho tlustého policajta, jestli mu připadá normální, že se kolem jedné obyčejné rodiny objevuje tolik mrtvol. „Jistě…“ řekl a pozorně se na mě zadíval. Už nic nedodal. Možná nejsou tak hloupí, jak vypadají…

Nesmím opustit město.

Vrah

Vrávorající-Jeanie-zemře-v-úterý-o-půlnoci… Haló, drahoušku, co je? Dnes odpoledne žádné milé slovo? Jsi příliš zaměstnaná drbáním s tím poručíkem? Běda, třikrát běda, můj anděli, prý tě viděli jít k tomu dítěti. Roztomilý anonymní dopis zaslaný tvým přátelům policajtům. Napsal jsem v něm, že jsem tě viděl, jak jsi šla nahoru, zůstala tam dobrých deset minut, a když ses vrátila, tvářila ses divně, ale že nechci prozradit, kdo jsem, protože se bojím, abys ve svém vražedném šílenství nezaútočila i na mě. Málem jsem rozplakal sám sebe, jak to bylo dobře formulované! A to všechno napsané na stroji v městské knihovně.

Možná se ten poručík jednoho dne dostane až ke mně, ale to ty už budeš hluboko pod zemí, ty moje špinavá hadrnice, a nikdy se to nedozvíš, nikdy neuslyšíš mé jméno. Víš, jak tě zabiju?

Je osm hodin, je prostřeno, slyším Jeanie, jak nás volá: „Pojďte jíst, bude to studeně.“ Ty budeš taky studená! Připadám si hrozně vtipný. Taky se ti to tak líbí, drahoušku? Už za mnou běháš tak dlouho, že bys to mohla přiznat…

Deník Jeanie

Potřebuju si odpočinout, nutně si potřebuju odpočinout, já… pode dveřmi je nějaký papír. Před třemi minutami tam ještě nebyl, jsem si tím jistá, jdu se podívat.

Bolí mě hlava, už nechci hrát, chci se vrátit domů, je mi jedno kam, kamkoli, chci, aby to přestalo, chci, aby to dítě obživlo.

Je možné, že všechno to zlé, všechno to špatné tady, je možné, že všechno to zlé, s čím jsem se tu setkala, všechna ta hrůza, ty odporné věci, že to je trest, že jsem si to zasloužila?

Nezasloužím si takové věci. Ne kvůli pár šperkům, kvůli troše peněz, zbavte mě toho, prosím…

Okamžik mé smrti se blíží. A já nemůžu nic dělat. Ani jsem nikdy neviděla moře. Já…

Jeanie, neblázni, co to má znamenat? Ty neumřeš, Jeanie, vzpamatuj se, ty přece nechceš umřít a taky neumřeš. Budeš žít, děvenko, sebereš jim prachy a vemeš roha přímo na Bahamy!

Musím se jít dolů najíst.

Vrah

Jeanie byla dnes večer mrzutá. Smutná figurka. Ale jídlo bylo velmi dobré.

Máme nová pruhovaná pyžama, modrá a bílá, barvy oblohy, a se svýma rukama rudýma od krve (všechna ta skvělá krev prolitá díky mně) jsem nádherný jako prapor! Bůh žehnej naší vlasti a smrti, kterou zasévám do její úrodné země!

Líbí se mi mé nové pyžamo.

Musím všechno dobře připravit. Nesmím prohrát. Chápeš, Jeanie, teď je to kdo s koho…

To byl ale hloupý nápad, koupit si ten revolver.

Tak, až budeš číst tyhle řádky, otevři dveře, budeš tam mít překvapení…

Deník Jeanie

Lhář! Přišel a strčil mi ten vzkaz pod dveře, otočila jsem hlavu, právě jsem si oblékala noční košili, uviděla jsem vzkaz a sebrala jsem ho… Na konci říkal, že mám otevřít dveře, že tam budu mít překvapení, zaváhala jsem, zaváhala, ale pak jsem otevřela, otevřela jsem dveře dokořán, a byla tam jen tma, nic než tma, ledaže… ledaže by byl v té tmě a pod její ochranou by se na mě díval. Práskla jsem dveřmi a zamkla jsem…

Jsem celá zpocená, není mi dobře, točí se mi hlava, to možná ta sklenice ginu, kterou jsem si dala dole, ale potřebovala jsem ji, už nemůžu, musela jsem se napít.

Když jedli, zazvonil telefon. Byli to policajti, prý tam mám zítra ráno přijít znovu.

13.

Na místa

Deník Jeanie

Je to má poslední noc na tomto světě? Prožívám svou poslední noc? Často jsem myslela na odsouzence na smrt, kteří jen tak čekají a nemůžou nic dělat, chci říct, že ať si to sebevíc přejí zastavit, není to možné, je konec… Myslím, že na to existuje nějaké slovo, když se člověk nemůže vrátit, nemůže uniknout, věci změnit, když je opravdu vězněm, vězněm sama sebe, okolností, místa, svého těla…

I když mi to připadá hloupé, i když chci odejít, je příliš pozdě, je to tak zapsáno, co se má stát, stane se. Je to jako ve filmech, kde vidíte na jedné straně vlak, na druhé straně porouchané auto na kolejích, a pak srážku, tak je to, tak je to i s dnešním dnem, a je to dávno určeno a člověk proti tomu nic nezmůže.

Chce mě zastřelit tím revolverem? To by byla hloupost, nikdo by neuvěřil, že jde o nehodu… Ledaže? No ovšem… mizera, hajzl, ale proč bych se zabíjela? Proč se člověk zabije? Já dobře vím proč: člověk spáchá sebevraždu, když neúmyslně zabije dítě, protože je opilý, tak je to, co? Výčitky svědomí? „Pronásledovaly ji výčitky svědomí, proto se zabila…“

Takže nejsem v bezpečí nikde, obzvlášť ne ve svém pokoji. Ovšem zase na druhou stranu, nemůže přece vylomit zámek. To by bylo trochu podezřelé, sebevražedkyně, která vylomí vlastní dveře…

Vrah

Jeanie už mi nepíše, Jeanie už se mnou nemluví, Jeanie se mračí… Zlobíš se, machno? Všechny tvé hříchy budou potrestány, konečně potrestány, tvé urážky, tvé rouhání, tvé opovržlivé pohledy. Naše rodina bude čistá, umytá, nebude tu nikdo, kdo by mě chtěl pověsit…

To ty budeš viset… Třesu se, myslím, že jsem nastydl. Vypadáš teď příšerně, Jeanie, s těmi černými modřinami, vypadáš jako zlá ženská, která se opila, opila ses, Jeanie? Zabila jsi to dítě?

Co sis myslela? Že budu klidně čekat, až dokončíš všechny ty své drobné pikle? Jsem Mistr, to já určuji hru.

Spíš? Jdu se podívat, jestli spíš… Píšeš? Šeptáš do magnetofonu? Jsi opilá?

Deník Jeanie

Slyším, jak se otvírají nějaké dveře. Žádné světlo v chodbě. Jde to sem, dýchá to… Někdo zaklepal. „Kdo je to? To jste vy, doktore?“ Žádná odpověď. Přesto jsem si jistá, že někdo klepal. Rychle otevřít, podívat se… zase vzkaz! Ten se snaží, doslova mě pronásleduje, chybím ti, co? „Spíš… jsi opilá?“ Hajzle, cvoku, já bych ti ukázala, jak jsem opilá!

Zapomněla jsem zamknout… a je to, i kdyby volal, neodpovím mu, kde je to zatracené pero? Chtělo by to sklenici ginu, jednu jedinou sklenici ginu, kde je ta láhev?… jeden lok, jenom jeden lok, to je fajn, pálí to, ale je to příjemné.

Mám nápad. Protiútok.

Ty usmrkanče, já tě zabiju, zabiju tě zítra před půlnocí, všichni budou rádi, když umřeš.

Další nápad: nechám ten vzkaz na chodbě, vyjde ven, vezme si ho, já ho uvidím a praštím ho tou lahví po hlavě… ano, ano, to je ono, schovám se na záchodě a nechám pootevřené dveře, je tak sebejistý, dostanu ho! Tak honem, jdeme na to.

Ahoj, Jeanie, na tvé zdraví!

Tohle jsem já nepsala. Bylo to načmárané na papíře na mé posteli.

Vešel sem, dotýkal se mé postele, mých věcí, vylil mi gin na šaty, úmyslně, a přitom tak rychle! Je to snad duch, a ne člověk?

Stalo se tohle. Vyšla jsem do tmy. Nechtěla jsem rozsvěcet, pro případ, že by na mě číhal s revolverem… Položila jsem vzkaz na komodu. (Věděla jsem, že se neukáže, dokud neuslyší, že se dveře zavírají a klíč se otáčí v zámku.) Jdu na záchod, přivřu dveře, otočím klíčem, nic…

Pak se nějaké dveře pootevřou, slyším to, začínám pomaloučku otáčet klíčem, další dveře, kroky, někdo cloumá klikou: „Je tam někdo?“ (Je to doktorův hlas.) – „To jsem já, Jeanie.“ Zůstává, slyším ho, jak popotahuje a rozčiluje se, spláchnu, vyjdu ven, je rozsvíceno a je tam jen doktor. Říkám mu: „Dobrý večer, doktore.“ – „Dobrý večer, Jeanie,“ odpoví mi, tváří se přísně a má na sobě pruhované spodky. Všechny dveře jsou samozřejmě zavřené a vzkaz už na komodě není. Dveře mého pokoje zůstaly otevřené a on tam vešel, všude sahal těma svýma špinavýma rukama. Proč mi zničil šaty?

Co si vlastně vezmu zítra na sebe, až půjdu k těm policajtům? Novou zástěru?

Nechce se mi už spát, je mi zase špatně, gin mi stoupá do krku. Jsem unavená, jsem tak unavená, ale mele se mi to pořád v hlavě, pořád dokolečka, jako ta kola, co v nich běhají veverky, která se musí točit a točit, aby se veverky navzájem nepokousaly, aby se nezbláznily.

Vrah

Už z toho nemám takové potěšení jako dřív. Když je zabíjím, už to není, jako když jsem byl mladý. Už necítím tu… tu věc, jsem jenom rozzlobený, strašně rozzlobený, musím je zabít, musím se jich zbavit, jinak mám pocit, že se udusím, vždycky se dusím, jako by mi něco svíralo krk, rozumíš?

Ale ty, to mě bude těšit, až tě uvidím umírat, čekal jsem na tebe příliš dlouho. Doufáš, že o tebe stojím, že tě mám rád, že tě ušetřím. Chtěla jsi mě svést, ovládnout mě, vnutit mi své zákony, ale já nejsem žádné dítě, nebudu tě poslouchat, nikdy!

Jak jsi se musela cítit hloupě, když vyšel z pokoje tatínek a šel na záchod! Tvůj pokoj páchne jako špinavá kráva, smrdíš, tvé oblečení smrdí, tvé šaty smrdí ginem. Vzal jsem si magnetofon, abych si poslechl, co sis to tu povídala. Vrátím ti ho, abys mohla nahrát své poslední dojmy, předtím, než chcípneš jako opuštěný pes. Má ubohá malá Jeanie, chtěla bys, abych ti „to“ udělal, co? Možná, když budeš moc hodná, možná ti to udělám, až budeš umírat…

Deník Jeanie

Právě jsem si všimla, že sebral magnetofon.

Musí být dost pozdě… asi dvě hodiny ráno, a já musím vstávat v sedm, měla bych si jít lehnout, měla bych být rozumná, ale jestli zítra umřu, jaký má význam jít si lehnout?

Slyším na chodbě nějaký hluk, to je příšerné, nepřestává to, nechci to poslouchat, je to nějaké šeptání, je to někdo, kdo šeptá, kdo je asi nemocný, to je divné, copak jsem jediná, kdo to slyší? Jako by byl někdo opilý… Znala jsem ten hlas, ten způsob, jakým mluvil, je snad na chodbě někdo nemocný? Musím se jít podívat, možná tam někdo umírá, možná že je zabil?

Že by to byla jeho matka? Je to ženský hlas, sténající, kvílející, ale copak nikdo nevstane? Je to přímo za mými dveřmi… zpěv sirén, tatínek mi kdysi vyprávěl o zpěvu sirén. Nechci to poslouchat, já… Ale to je můj hlas! To já mluvím za dveřmi, to já tam kvílím… ostatní to nesmějí slyšet…

Tak, a mám ho, je to magnetofon, musel si ho poslechnout, je tam vzkaz…

Tos musel mít radost, když jsi poslouchal, jak sténám, to ses nařehtal, tam, ve svém pokoji, v jednom ze svých pokojů, stačilo by, abych otevřela všechny dveře dokořán, a viděla bych tě, jak tam sedíš a píšeš, ve svém pruhovaném pyžamu, viděla bych tu tvou mizernou bledou tvář, s tvým skutečným úsměvem, tvýma skutečnýma očima, tam, v jednom z těch pokojů, s tvýma šílenýma očima, které by se na mě dívaly, to tě pobavilo, poslouchat mě, jak pláču, poslouchat, jak jsem opilá… Je to, jako kdyby mě znásilnil, jako když mi sebral deník, mám chuť ho zabít, mám takovou chuť ho zabít.

Jsem ráda, že mám zpátky svůj magneťák. Dělá mi dobře mluvit nahlas, slyšet svůj hlas, slyšet své myšlenky, a ne je pořád přemílat v hlavě.

14.

Mečbol

Deník Jeanie

Padá sníh. Spousta sněhu. Obloha je šedá, nízká, tmavá. Černá. Jen pár slov, než půjdu dolů. Je chladno. Jsem ospalá, bolí mě hlava, jsem nervózní. Spala jsem špatně, celou noc jsem se budila s křečí v žaludku, jak dlouho už vlastně pořádně nespím? Slyším kroky Staré. Jdu dolů.

Deník vraha

Padá sníh. Těžký, mokrý sníh. Ještě je tma, i když už je skoro den, je chladno. Slyším Jeanie, jak vstává, maminka taky, jdou dolů do kuchyně. Napíšu Jeanie pár slov:

Dobrý den, Jeanie. Viděla jsi, jak sněží? Jaký krásný den pro umírání! Jako kdyby ti nebe tkalo rubáš… Vidíš, dělám pokroky v poezii. Máš mě ráda? Mysli na mě, až budeš na komisařství, a modli se, aby tě zavřeli…

Za chvíli na shledanou.

Deník Jeanie

Je tři čtvrtě na devět: chystám se jít na komisařství.

Chlapci sešli dolů kolem osmé. Když jsem před deseti minutami vyběhla nahoru, našla jsem vzkaz pode dveřmi. To znamená, že ho tam klidně položil, než šel dolů na snídani. (Zhltli palačinky s marmeládou, byla všude, čuňata, jedí jako dobytek, jako kdyby umírali hlady, vypadali jako hladoví lidožrouti s tou marmeládou na puse, bylo to nechutné. Zvlášť Clark, člověk by řekl, že aspoň dva dny nejedl, zbaštil jich šest, než šel na záchod, a šest potom! Mají snad zuřiví blázni nějak mimořádně rozvinutou chuť k jídlu?)

Nevím proč, ale cítila jsem cosi nepřátelského, měla jsem chuť praštit s nádobím a utéct, zachránit se.

Určitě na mě myslel a já to prostě cítím, cítím jeho nenávist, jeho touhu mi ublížit, mně ublížit, cítím, že tu bloumá a dívá se a myslí na věci… Dej, ať mě zavřou, ať strávím klidně zbytek života v base, ale odveďte mě odsud!

Chlapci na mě volají, odcházejí, doktor nastartoval vůz, musím jít. Roztrhala jsem jeho vzkaz a nechala jsem ho na chodbě, už je mi to jedno. No jo, už jdu, už jdu!

Deník vraha

Odvezli jsme Jeanie do města k policajtům. Díval jsem se na ni, zatímco tatínek řídil (opatrně kvůli náledí), byla strašně bledá: myslím, že se nevzpamatovala ze smrti toho dítěte.

Je jako všechny ženské, vyvádí kvůli dětem. Můžu klidně zabít polovinu města, ale ne roztomilé nevinné dítě s velkýma nevidoucíma očima a odporně uslintanou pusou.

Lidi opravdu vůbec nic nechápou: jsem přesvědčen, že kdyby mě chytili, byl bych potrestán víc za to dítě než za ty ostatní, třebaže je to jediná vražda, při které jsem se nudil, spáchal jsem ji jen z principu!

Tatínek je mrzutý. Celou cestu měl zaťaté zuby. My jsme si povídali o všeličems: o počasí, o fotbale, o škole, která zase brzy začne, Jack nám vyprávěl historku o své profesorce klavíru, oplzlou historku, Jeanie si ho pozorně prohlížela, chudák, snaží se zjistit…

Mark byl zamyšlený a prohlížel si spisy. Clark nám ukázal fotky svého mužstva, na kterých dělá hlouposti s míčem, upřímně jsme se smáli. Stark se rozhodl koupit si nový program, bavili jsme se o cenách a podobně, jen tatínek a Jeanie nic neříkali. Možná je tatínek smutný, protože je ta jeho slepice mrtvá?

Teď je poledne, jsem v samoobslužné jídelně, jím míchaná vajíčka. Rád chodím do města. Servírka je hrozně vulgární, má příliš krátké sukně a špinavá kolena, usmívá se na mě, má červenou mastnou pusu, dívky na mě vždycky berou, je to otrava. Nedívám se na ni, píšu a tvářím se rozzlobeně.

Oknem vidím komisařství. Máme Jeanie vyzvednout kolem jedné hodiny, jestli už bude hotová. Když ne, tatínek nás odveze domů. Vešel na komisařství před půl hodinou, aby se podíval, jak to probíhá.

Ta zas… servírka mě rozčiluje. To se pak ze mě stává hrubián, maminka to nemá ráda. Musím si dávat pozor, mívám takové záchvaty hrubiánství a zloby, jako kdyby mi rostly zuby a já musel kolem sebe kousat.

Servírka mi přišla vrátit drobné a otřela se mi o nohu, rychle jsem ucukl, nemám rád, když se mě někdo dotýká. Pořád po mně pošilhává, možná si myslí, že ji oslovím, protože má tak přiléhavý svetr… Káča jedna, já nejsem jako ti ostatní! Nevidí, že nejsem jako ti ostatní, chce, abych jí předvedl, čeho jsem schopen, to je to, co chce. Ne, teď ne, teď je to moc nebezpečné, musím počkat, chvíli počkat, až bude Jeanie mrtvá, bude to jednodušší. Zvlášť když mají toho Andrewa. Až ho popraví, bude to lepší, klidnější.

Jeanie a tatínek právě vycházejí z komisařství a míří k autu, musím jít za nimi.

Deník Jeanie

Hleďme, tohle mi strčil do kabátu, to tedy znamená, že seděl vedle mě? Seděla jsem mezi Markem a Jackem a pak jsem šla mezi Stárkem a Clarkem, a i ti to mohli udělat, protože kabát má velké kapsy…

Pokud jde o to dítě, budu obviněna z neúmyslného zabití.

Předložila jsem jim své falešné doklady. Ale myslím, že brzy zjistí pravdu. Musím odtud zmizet. Poručíka to mrzelo, říkal, že se mě zastával, ale že jeho nadřízený je přesvědčen, že jsem to udělala já. Protože si myslí, že to byla nehoda, nechávají mě venku, ještě jednou všechny vyslechnou, člověk nikdy neví… protože všichni byli opilí. Doporučil mi advokáta, chlápka z města. Jako kdyby mě z toho nějaký slinta dokázal dostat!

Takže on byl v samoobslužné jídelně. Ta je vpravo na náměstí. Jack přišel zleva a o tři minuty později odtud dorazil Clark, byla přesně jedna hodina. A pak se přiloudal od náměstí Stark se svým walkmanem na uších a zezadu nás dobíhal Mark s aktovkou v ruce. Nikdo z nich tedy nepřišel od jídelny, musel by to celé obejít.

V autě mluvil Jack o své přednášce, ta končila v půl jedné, to znamená, že nemohl být v poledne v jídelně.

Stark vyřídil nákupy a pak šel na kluziště, kupoval si lístek v půl dvanácté. Vzpomínám si na to, protože řekl, že lístek byl na dvě hodiny a že ho nevyužil celý, a že je opravdu škoda, že neprodávají lístky na kratší dobu… Ale nevím, kdy odsud opravdu odešel.

Mark byl se svým zákazníkem až do posledního okamžiku. Nelze nijak ověřit. Doktor byl na komisařství, takže ten je nevinný. Pokud jde o to prase Clarka, tvrdil, že se trénink protáhl kvůli nedělnímu zápasu, ale i v tomto případě mám pouze jeho slovo.

A pak, že byl v jídelně, to tvrdí on. Mohl být stejně dobře na rohu ulice nebo na veřejných záchodcích.

Deník vraha

K obědu jsme měli hovězí s dušenou mrkví, které připravila maminka, bylo to moc dobré, tentokrát dobře uvařené, ne jako když vaří Jeanie, to je maso vždycky krvavé.

Jeanie bude obviněna, tatínek nám to řekl, když šla otevřít vrata, zatímco my jsme zůstali u auta. Rychle nám to pošeptal. To kvůli tomu anonymnímu svědectví. Tak si říkám, kdo asi může být ten lhář, který to tvrdí…

Deník Jeanie

Zeptala jsem se poručíka, jestli dostal anonymní udání. Byl na rozpacích: „Vyšetřování jde svou cestou…“ – „Ale tušíte, kdo vám to poslal? Prosím vás, řekněte mi to, nechápete, jak je to pro mě důležité!“ (Držela jsem ho za rukáv, byl chudák celý rudý.) – „Víte, vy jste byla opravdu opilá.“ – „Řekněte mi, kdo to je, řekněte mi to, já vám to pak vysvětlím.“

Objevil se kapitán. „Zavolám vám,“ pošeptal mi poručík, „zavolám vám, jakmile budu moct, spolehněte se na mě.“

Čekám.

Když jsem byla malá, vždycky jsem si říkala, že kdybych někdy musela bojovat (s policajty, doktory, hasiči), abych zachránila někoho, koho bych milovala (abych něco urychlila, aby mě k němu pustili), udělala bych cokoli, usídlila bych se jim v kanceláři, křičela bych, prala bych se, dokud by nepochopili… a teď mám zachránit sebe a nedělám nic.

Telefon. Možná je to poručík. Někdo zvedl sluchátko. Jdu se podívat.

Deník vraha

Telefon. Někdo zvedl sluchátko. Slyším Jeanie, jak schází dolů, bum, bum, bum, jak stádo slonů na schodech. Dole někdo mluví. Máme jít také dolů? Jeanie jde zase nahoru. Prochází kolem mých dveří. Míří k sobě. Musím čekat celé odpoledne, jsem netrpělivý. Ještě jednou všechno zkontroluju.

Deník Jeanie

Byl to Sharonin otec. Mluví s doktorem. Doktor se tváří rozpačitě.

Rozhodla jsem se. Po večeři půjdu do garáže a zmizím i s tou károu. Zítra už budu daleko. Než jít rovnou do basy, to se radši pokusím odtud zmizet. Když pojedu celou noc, můžu časně ráno chytit letadlo a zamířit kamkoli.

Ale kde vzít peníze? Jeanie, pámbu ti dal hlavu, abys myslela, tak mysli, kočičko!

Doktor schovává peníze do zásuvky s ponožkami. (To je psina, že lidi tak rádi strkají peníze mezi prádlo.) Musím tyhle peníze šlohnout a pak – sbohem, kamarádi… Jestlipak doktor dává klíče od vozu do skříňky s klíči? Myslím, že ano. Přesvědčím se, až půjdu dolů. Připravit si tašku. Jen minimum věcí.

Jediný problém je on. Musím ho oklamat. Ale musí mu přece být jasné, že nebudu čekat jako jehně na porážku. Bude mě pečlivě hlídat. Musím vymyslet něco, čím bych ho oklamala. Odvést jeho pozornost. Budu o tom přemýšlet.

Vrah

Nudím se. Odpoledne je dlouhé. Sněží čím dál víc. Krásný sníh na zakrytí stop. Kdyby ses rozhodla utéct, Jeanie, mohla by ses díky tomu sněhu dostat daleko, než by tě našli. Ale ty nepůjdeš do lesa, jsi žena, cestuješ vlakem, autobusem, letadlem, autem… autem…

Udělala bys to, Jeanie, udělala bys mi to? Ty, tak upřímná, jdi, tebe by přece nemohlo napadnout utéct, se všemi těmi policajty za zadkem, připravenými okamžitě střílet, a pak, kde bys vzala peníze? Kam bys šla, bez peněz, co?

Ale ovšem, zapomněl jsem: ty jsi přece zlodějka… Mizerná zlodějka! Pořád jsem to říkal, že nám ukradne všechny peníze, jaká neopatrnost, doktore, nechávat peníze v té zásuvce…

Ale my ji chytneme a zabijeme… zabte ji, je to háravá fena, má na svědomí smrt dítěte, ukradla peníze, je třeba ji zabít…

Mohl bych je koneckonců nechat dělat jejich práci. Bylo by to jistější. Co si o tom myslíš, oběti? Ne, já musím splnit úkol, a pak, příliš dlouho jsem na to čekal, chci tě vidět umírat, slyšíš? A zaplakat nad tvou ještě teplou mrtvolou, anděli… Jestlipak máš aspoň čisté prádlo, abys mohla předstoupit před Boha?

Deník Jeanie

Zase s tím začal. Další vzkaz, strká je pod dveře a já přitom nic neslyším.

Je to ďábel.

Jak může vědět, co mám v hlavě? Jak může myslet na totéž co já?

Nesnesu tyhle otázky bez odpovědí.

Nemůžu změnit svůj plán. Nemůžu tu zůstat. Zítra mě odsoudí: útěk, propuštěna na svobodu na kauci, která propadá, maximum za to dítě, jsem v pasti. Na tos nepomyslel, co? Neuvědomil sis, že když budeš příliš tahat za provázek, provázek se přetrhne. Teď už nemám co ztratit, udělal jste chybu, pane anonymní udavači…

A ještě něco: už téměř nepoužívá pokoj své matky. Teď komunikuje přímo se mnou, jeho deník je určen jenom mně.

Deník vraha

Jeanie, my lovely hippopotame, tak ty mě chceš opravdu zabít? Ale dnes ráno jsi nebyla sama, nemohla sis tedy koupit zbraň. Kuchyňský nůž? Dokázala bys ho použít?

Znovu jsem si přečetl tvůj směšný vzkaz. Komu si myslíš, že naženeš strach? Ty mě nemůžeš zabít. Nemůžeš zabít někoho, kdo neexistuje. Nemůžeš zabít papír, slova, kradmé pohyby, ale to všechno naopak, „to“ může snadno zabít tebe…

Sněží tak hustě, že není nic vidět. Vypadá to, jako bychom byli na polární stanici. Jako kdybychom byli ztraceni někde v Arktidě a čekali na pomoc, která nepřijde.

Chytnou mě někdy?

Ne, to není možné, jsem příliš chytrý.

Deník Jeanie

Poručíku Lucasovi

Poručíku, nezabila jsem to dítě, Andrew nezabil všechny ty dívky a smrt Zachariase Marche nebyla náhoda. Žije tu vrah, je to jeden z doktorových synů. Našla jsem jeho deník, kam si všechno psal, ale sebral mi ho. Snažně vás prosím, pátrejte a uvidíte, že mluvím pravdu, přísahám, je to blázen a chce mě zabít, proto utíkám. Víte velmi dobře, že mě zatknou, takže nemám co ztratit, a to, co vám říkám, je pravda. Opakuju. Nemám důkazy, ale vím to. Prohledejte dům, vyslechněte je, uvidíte, jestli lžu.

Ten, kdo mě udal, je zároveň ten, kdo zabil tu dívku v Demburry, a Karen a Kareninu matku a Sharon a tu prostitutku a doktorovu milenku a to dítě, a dokonce i vlastního bratra a ještě další, které neznám, to přísahám před Bohem.

Je mi líto, že jsem vám svým útěkem způsobila potíže, ale chci zkusit štěstí. Nezlobte se na mě.

Jeanie.

P. S. Přikládám všechny vzkazy, které mám. Uvidíte sám.

Tak, a je to. Mickey (listonoš) vybírá schránky v šest hodin, a až uvidí tenhle dopis, vsadím se deset ku jedné, že ho odnese rovnou policajtům a ti jsou do pěti minut tady, budou pátrat nebo nebudou pátrat, ale každopádně mě zavřou! Pošlu to cestou, je to jistější. A možná že odtud zavolají poručíkovi…

Ovšem když napíšu falešný dopis, falešný dopis pro policajty… který tu nechám ležet…

Bude si myslet, že když jsem ten (falešný) dopis neodeslala, neodjíždím. Proč tedy potom brát ze skříňky klíče od auta a riskovat, že si toho někdo všimne (kdyby například doktora někam náhle odvolali)? Ne, dokud ho neodešlu, nic neriskuje: neodjedu, dokud nepošlu svou jedinou pomstu. Bravo, Jeanie, jsi na správné cestě, hledej, hledej… To je příliš okaté, strčit mu ten dopis pod nos, musím ho schovat, třeba… Zapomenu zavřít dveře… strčím ho pod zbytek mých papírů a zapomenu zavřít dveře, ne, ne, už to mám: dám ho do kabátu. Musí z něj ale trochu vykukovat…

Tak do práce! Půjdu nahoru, aby se mohl jít podívat, a pak zase sejdu dolů a zmizím, hned jak umyju nádobí, zatímco budou v obýváku.

Celé je to přitažené za vlasy, nemůžu utéct bez oblečení, bez ničeho… A peníze, co když vezme peníze ze zásuvky, co kdybych se tam šla podívat teď? Je to riskantní, doktor je dole…

Jsou tam.

Půjdu dolů a položím falešný dopis na stolek s poštou k odeslání. Po večeři se přesunou do obýváku, já šlohnu klíče, peníze seberu těsně předtím, než dám na stůl, půjdu do svého pokoje, tašku mám připravenou, vylezu oknem, ano, to je ono, svážu prostěradla a vylezu oknem, jasně, půjdu do garáže a frrrnk! Sbohem, má milá!

Díky sněhu a větru nic neuslyší. Navíc je ulice na kopci, budu tedy moct sjíždět bez motoru… Jeanie, myslím, že ti to vyjde… Jediný problém je, že on si právě tenhle večer vybral, aby tě zabil, má tedy určitě nějaký plán, bude mě hlídat, kdyby to tak přesunul na zítřek, kdyby ho tak něco přimělo přesunout to na zítřek…

To je nápad, Jeanie…

Poslyš, ty malý kreténe, mám pro tebe novinku, poručík mi řekl, že Andrew je mimo podezření…

Tají to, aby dostali skutečného vraha, už jsou mu na stopě. Myslel sis, jak jsi chytrý, co? Ale nejsi zase tak dokonalý… Mluvila jsem s poručíkem, sdělila jsem mu jisté věci, moc ho to zajímalo… Jsme kamarádi, já a on, jsem si jistá. Že čeká jen na příležitost, aby přišel slídit sem… Ale do toho mi nic není, co, ty pitomečku?

Teď jen sbalit tašku a svázat prostěradla.

Vrah

Jeanie, Jeanie, ty mi děláš starosti. Moc mluvíš… Jsi příliš záludná, příliš zlá, pořád se snažíš dělat potíže…

Velmi dobře víš, že nemůžu zavolat policajtům a zeptat se, jestli je Andrew pořád obviněn. Měl bych tedy zůstat v klidu, že? Chceš si zachránit kůži, děťátko? Bavíš mě. Baví mě tvé záchvaty strachu. Je to, jako bych ti držel hlavu pod vodou a ty ses zmítala, což mi připomíná chudáka Zacka…

Ale je to dobrý nápad. Podstoupím to riziko? Mám čekat, až tě odvedou tam, do bezpečí? A až mě pověsí?

To by bylo hloupé, nemyslíš?

Chceš odklad? Kdypak se asi dozvědí, že jsi zlodějka na útěku? Zítra, pozítří… Kdyby ses nedopustila tolika hříchů (zlodějka, lhářka a teď vražedkyně!), mohl bych chvíli počkat, ale takhle je to těžké, Jeanie, to musíš pochopit, nemůžu jinak…

Žádný odklad.

A nenechávej ležet ty vzkazy na komodě. Jde mi to na nervy.

Deník Jeanie

Žádný odklad. Taky žádná přestávka na kávu, Jeanie, musíš se jen změnit v ducha, aby ses vyhnula kulkám. Jednoduché, ne?

Už je čas jít chystat večeři! Slyším je, jak jdou dolů, spěchají, hulákají, čtvery dveře, čtyři hlasy, jsou všichni dole, v patře nikdo není a nikdo tam nepůjde dříve než večer. Prachy. To je vhodný okamžik.

Tak a mám je.

Proč mi dovolil je vzít?

Nebudu čekat, až usnou, odjedu hned po večeři, zatímco se budou dívat na televizi. Než si toho všimnou, budu daleko, a díky tomu sněhu, díky tomu sněhu mám naději se z toho dostat.

Jdu dolů. Prostěradla mám připravená. Tašku taky. I falešný dopis. Ten skutečný mám v kapse. Jsem strašně nervózní.

15.

Knokaut

Deník vraha

Je to fantastické! Probíhá to lépe, než jsem předpokládal! Je ztracená! Jsi ztracená! Jsem příliš rozčilený, než abych mohl psát. Teď tě zabiju. A spálím všechny ty listy. „Mrtvé listy se nabírají lopatou a Jeanie také…“ Hraje dohrána.

Deník Jeanie (magnetofon)

Pomoc… Pomoc… Jsem nemocná, já… stěží můžu mluvit, dveře jsou zamčené, ale cítím, že je za nimi, číhá, čeká, nechci omdlít, je mi tak špatně…

Jedla jsem s nimi, doktor naléval víno, silné víno, a šampaňské a likéry. „Nebojte se, Jeanie,“ říkal, „nebojte se, nenecháme vás v tom, pomůžeme vám,“ a nalil mi sklenici, a další a další, a já mám strach, mám strach, je tma, naprostá tma, protože vypadl proud, je to tak, bouřka přerušila přívod elektřiny, ale mně je to jedno, stejně odjedu. Dala jsem dopis dolů, ten druhý mám u sebe, dobře jsem ho schovala, není na něm známka, ale on stejně dojde, teď jen vzít igelitový sáček… „Pijte, pijte,“ tak a vypila jsem to. Studený vzduch mi udělá dobře.

Škrábání na dveře… Jen si škrábej, škrábej, mně je to jedno, stejně ti neotevřu, nemám čas, kde je ta taška, ta taška? Nic nevidím, pěkně jsem ho napálila, s tím pitím!

Určitě si myslí, že se už na nic nezmůžu. Omyl, můj andílku, jsem zvyklá pít, dokážu se dokonale kontrolovat. Dokonale! Problém, problém mám jen s očima, vidím rozmazaně a navíc je tma… Pssst! Mluví hodně nahlas, co to povídají? To je doktor…

Říká, že si vezme auto, že jede do města, naléhavý případ…

Tak a je to v háji, auto není, co se dá dělat, zavolám poručíkovi, aby si pro mne přijel. Policie! Jsem hledaná pro krádež, jsem nebezpečná, rychle, zavřete mě do vězení, nechci tu zůstat už ani minutu, ale bouřka přerušila telefonní vedení, takže musím utéct, musím jít pěšky tím sněhem…

Slyším smích… nějací lidé se smějí, nějací lidé žertují, smějí se hlasitě, kdo se to směje? Okno, rychle, hoří, ne, nehoří, co to povídám?

Mysleli si, že mě opili, pitomci… možná mi dokonce dali nějakou drogu… Jde nahoru po schodech, jde nahoru po schodech a směje se, kdo je tam? Kdo to jde po schodech? Kdo se to směje za mými dveřmi? Je to vlk, je to vlk, musím si pospíšit, musím se vzpamatovat, někdo bere za kliku, je zamčeno, někdo mačká kliku, vím to, nejsem blázen!

„Nezvládnu to, spadnu dolů, zmrznu ve sněhu, prostěradlo, pevně se držet prostěradla, tluče do dveří, jen si tluč, tluč, jsem pryč, jsem chytřejší než ty, to…“

Tak a jsem dole. Mráz mi bere dech, cítím se lépe, už se mi nechce tolik zvracet, lépe vidím, ale sníh je tak hluboký, já… někdo je v mém okně, vidím v mém okně nějakou postavu, ještě že jsem zmizela, zabil by mě, brána do zahrady, já… zima… kde je, cožpak mi nikdo nepřijde na pomoc, cožpak mi nikdo nepomůže? Utíkat k bráně.

Ach!

To bolí. Bolí. Bolí mě na prsou, všechno je černé, já… sníh je studený, já ležím na sněhu, něco teplého pode mnou… teče mi to mezi prsty… to je nespravedlivé, nesmím prohrát, to je nespravedlivé, nerovný zápas, tatínku… není to má chyba… já jdu… ne, já nechci, slyším nějaký hluk, na tváři mám sníh, nějaký zvuk velmi blízko, někdo přichází, to je on!

Dozvím se… smích… to je on, něčí dech, dozvím se, umřít, já nechci, ještě jednu šanci, dejte mi ještě jednu šanci… Pitomče, najdou mě ve sněhu, pochopí, že nejde o sebevraždu, zatknou tě, pověsí tě, oni tě pověsí!

Tam, u auta, křičet, křičet, rychle, neslyší mě kvůli té bouřce, pusť mě, ty hajzle, pusť mě! Tam spolu s doktorem, ALE TO NENÍ MOŽNÉ, jsou…

„Sbohem, Jeanie, doufám, že věříš ve vzkříšení…“

Tak proto Sharon říkala… Já jsem pitomá, vždycky jsem byla pitomá, věděla jsem to, teď už je příliš pozdě, sbohem, Jeanie, sbohem, kdyby se mi podařilo dostat se na ulici… je to zbytečné. Konec, konec…

*

Dvacátého osmého prosince ráno bylo mrtvé tělo Jeanie Morganové, třicet jedna let, pomocnice v domácnosti, nalezeno v jejím pokoji. Zdá se, že mladá žena se střelila do prsou.

Vyšetřováním se dospělo k závěru, že se jedná o sebevraždu, vyvolanou obviněním, které proti ní bylo vzneseno. Jeanie Morganová byla totiž hledána pro krádež vloupáním a podezřívána, že v opilosti zabila šestiměsíční dítě.

Jeanie Morganová byla pohřbena na hřbitově v malém městě, kde se celé drama odehrálo.

Pohřeb se konal za strašlivé sněhové bouře a černou dubovou rakev, kterou zakoupila rodina, v níž byla zaměstnána, nesli čtyři synové doktora Marche.

Existuje však několik fotografií z pohřbu, které pořídil reportér místního deníku. Je na nich doktor, jeho žena a čtyři mladí chlapci s hlavami skloněnými před sněhem, jak poslouchají bohoslužbu.

Na jedné z nich, velmi zajímavé, mají všichni, doktor, jeho žena i chlapci, hlavy zvednuté a hledí do objektivu. A snad díky nějaké hře světla má člověk dojem, že se usmívají.

Epilog

Muž sedící v pološeru se usmíval. Poklepal na spis a pak ho položil zpátky na stůl. Zeptal jsem se ho:

„Tak co, co tomu říkáte?“

Odpověděl bez zaváhání:

„Myslím, že je to naprostá hloupost… Je zřejmé, že čtyři synové doktora Marche nemohli mít se smrtí té dívky nic společného. Řekněte mi, kde jste to našel?“

„Poslal mi to jeden přítel. Proč si myslíte, že je to hloupost?“

Hrál si s rukama.

„Protože, víte, žádní synové doktora Marche neexistují: ani jeden, ani dva, ani pět. Jsou už dávno mrtví. Jeanie byla jejich chůva. Oddaná, ale labilní. Alkoholička v posledním stadiu…

Jednoho dne šli bruslit na zamrzlé jezero. Opila se… zapomněla na ně. Šli si hrát do míst, kam se nesmělo, led se prolomil. Všech pět dětí, krásná paterčata… víte, že je to dost vzácné, paterčata? Bylo jim, myslím, deset let, když se utopily.

Pak už to nikdy nebylo ono. Chudák paní Marchová… a doktor, i ten začal být divný, ale nejhorší to bylo s Jeanie. Její narušená mysl zřejmě neunesla ten pocit viny. Ve svém šílenství si vymyslela, že děti jsou stále živé, že ji pronásledují, a začala zabíjet, a zabíjela dál…“

„To je trochu přitažené za vlasy, nemyslíte? Takže všechno je to vymyšlené?“

„Všechno. Ostatně, porovnejte písmo… Jenže to, co se týká lidského ducha, je vždycky tak trochu přitažené za vlasy, že?“

Přikývl jsem. Měl úplnou pravdu. Opřel se v křesle a spokojeně se usmíval. Bylo teplo. Stmívalo se. Zastrčil jsem průkaz novináře z Detective Stories do náprsní tašky a vstal jsem. Než jsem vyšel z temné místnosti, otočil jsem se, pokynul jsem mu rukou a řekl jsem tiše:

„Na shledanou, Zachariasi.“

Neodpověděl mi.

Díval jsem se na jeho tvář ozářenou světlem měsíce. Oči mu svítily. Na rudých rtech měl krutý škleb, který odhaloval zuby. Ruce se mu třásly.

Přistoupil jsem k doktoru Smithovi. Pokrčil rameny:

„Tak. To je vše, co se z něj podařilo vytáhnout.“

„A přitom vypadá tak klidně.“

„Nevěřte tomu jeho klidu. Je mimořádně nebezpečný. Nikdy s ním nezůstávejte sám.“

Byl jsem zmatený:

„Cožpak on opravdu…?“

„Opravdu vraždil? Ano, opravdu zavraždil přes dvacet lidí, a to zvlášť krutým způsobem… a nakonec i tu ubohou holku Jeanie Morganovou, jedinou, která něco tušila! Slyšel jste tu nahrávku? To je, co?“

Měl jsem co dělat, abych odtrhl oči od té bledé tváře.

„Ano, četl jsem i jeho deník… Těžko mohla vraha odhalit, myslela si, že je Zack mrtvý.“

„Převlékal se vždy za jednoho ze svých bratrů, což mu umožňovalo pohybovat se volně a nepoznán. Zdokonalená verze štafety na 400 metrů… Proto mizelo jídlo: jedl tajně v noci, když nemohl jíst u stolu s ostatními. Ovšem při každém svém veřejném vystoupení musel čekat, až mu jeden z bratrů laskavě postoupí své místo. Pokaždé změnil oblečení i účes. Ale nic nemohl prožívat sám jako jedinec. Mohl hrát jen role napsané pro jiné. Sám sebou byl jen tehdy, když nechal volný průchod svému vražednému šílenství.“

Představil jsem si na okamžik toho muže, který byl vězněm dobré vůle svých bratrů. Nenávist a zatrpklost, hromadící se v jeho nemocné mysli. Obrátil jsem stránku ve svém zápisníku:

„Jak se dokázal skrýt v domě?“

„Žil v kumbálu vedle pokoje své matky. Chodilo se tam přes šatník.“

Při představě toho krvelačného blázna s krutým úsměvem, pozorujícího chudáka Jeanie Morganovou ze šatníku, mi přeběhl mráz po zádech. Musel být často tak blízko ní, že by se ho mohla dotknout…

Doktor Smith pokračoval:

„Víte, když si jeho matka uvědomila, že není normální, po vraždě té holčičky upálené zaživa a dalších obzvlášť sadistických činech, rozhodla se, že ho schová, aby jí ho nevzali a on nestrávil celý život v blázinci. Byla ochotná udělat cokoli, aby ho ochránila, možná proto, že při jeho narození málem přišla o život. Prostě nakonec sehráli falešnou nehodu na jezeře: tělo nebylo možné hledat dřív, než led roztál, a když roztál, předpokládalo se, že ho odnesl proud. Ale tohle všechno to děvče, ta Morganová, nevědě lo. Pohřbili prázdnou rakev a Zack začal žít svým skrytým životem.“

„Ale proč brali do domu Jeanie Morganovou?“

„Protože paní Marchová měla srdeční záchvat. Potřebovala pomocnici. Mysleli si, že při troše šikovnosti si Jeanie nevšimne, že tam je ještě jeden nájemník. Nevěděli, že Žáčkovou mánií je vést si deník a že ho Jeanie najde… Pro něj byl příchod Jeanie pohromou: dosud byl mrtvý jen pro vnější svět, ale teď musel přestat žít i ve vlastní rodině! To patrně přispělo k vykolejení jeho psychiky a vedlo ke zrychlené frekvenci vražd. Fakt, že se tak ztotožňoval se svými bratry, lze vysvětlit tím, že existoval pouze jejich prostřednictvím. Ostatně to Jeanie napsal: „Neexistuju.“

„Co se stalo s jeho bratry?“

„Hájili se tím, že o Zackových činech nevěděli. Tvrdili, že ho považovali jen za trochu praštěného. Byli zproštěni viny. Doktor a jeho žena spáchali sebevraždu. On se oběsil, ona spolkla barbituráty.

Ovšem kdyby ho Lucas, šéf policie – tehdy byl jen poručík – nechytil, pokračoval by donekonečna. Chování té Morganové se mu zdálo divné, stejně jako frekvence vražd a jejich soustředění do blízkosti rodiny. Tehdy samozřejmě neměl tušení o existenci poznámek a nahrávek…“

Přerušil jsem ho:

„Kde byly?“

„Našli je v doktorově pracovně poté, co se oběsil… Pokusil se chránit svého syna až do konce, ale nevím, proč je nezničil…

Ale díky tomu ho Lucas nedostal. Ne, ne, chytil ho nakonec díky té ubohé Jeanie!

Oné zmíněné noci, kdy se Jeanie pokusila utéct oknem a byla Zackem zavražděna, našla přesto způsob, jak upozornit poručíka Lucase. Měla u sebe dopis adresovaný poručíku Lucasovi, ale ten jí Zacharias sebral. Ale měla také papírovou kuličku v malém igelitovém sáčku, jaké se používají ve vězení nebo ve škole. Tady je to, co tam bylo napsáno.“ Podal mi list papíru a já ho rychle přelétl:

Poručíku Lucasovi

Nerada myslím na to, že až budete tohle číst, budu mrtvá, ale co se dá dělat, takový je život.

Vím, že to není příliš elegantní, použít vlastní žaludek jako dopisní schránku, ale je to jediné místo, kam se vrah nedostane.

Teď už víte, že to nebyla sebevražda.

Pomstěte mě.

Sbohem navždy, už musím jít.

Vaše Jeanie.

Na kratičký okamžik jsem měl pocit, že je Jeanie Morganová tady, blízko mne, pak ten dojem zmizel. Podal jsem list doktorovi a ten pokračoval:

„Když pochopila, že umře, spolkla tu kuličku. Není spolehlivějšího listonoše než soudní lékař… Ach jo! Podívejte se na něj… Je krásný, že? Usměvavý, klidný, zdvořilý… Pokojná tvář čirého šílenství. Sladký úsměv temných stínů.“

Špehýrka se pomalu zavřela a oddělila tu postavu sedící nehybně v šeru a tiše si prozpěvující nějakou písničku.

Venku bylo léto. Zhluboka jsem se nadechl, abych zahnal vzpomínku na ten krvežíznivý pohled upřený na má záda, a svět mi zase připadal teplý, radostný a plný života.

Mohl jsem odejít. Měl jsem svůj článek.

Advertisements